Takže... Za jedné krásné Svatojánské noci seděly dvě Světlušky na lavičce na zápraží a užívaly si hřejivého tepla měsíce. Byl to mladičký manželský pár a sedávali tam takhle už myslím nějak... no jo ! Dneska to byla jejich padesátá Svatojánská noc ! Věděli to vůbec ? To je přece něco jako výročí !
Pan Světlušák byl v dobrém rozpoložení. Rád držel svou ženu po nocích za ruku a díval se, jak nad loukou poletují lidé a svítí svými roztomilými zadečky na voňavé kvítí. "To je ale dneska krásně, viď, mamko ?" poplácal svou drobnou dlaní Světluščinu mozolovitou ruku. (Říkali si rádi MAMKO a TAŤKO, protože se těšili, až jim v časopise Rodina vyjde jejich první dítě a stanou se rodiči...) "Mimořádně krásně, taťko," kývla jeho žena a z hluboka potáhla z dýmky : "Noc jako stvořená pro zázraky..." vyfoukla obláček sazí zasněně.
A taky že jo ! Východně od jejich roubenky na břehu potoka si klidně liďařili ryby. Honza Pstruh s Vendou Jikrovic byla veselá dvojka. Chytali tam sice na pytlačku, ale nikdo jim stejně nikdy nic neřekl, protože se o nich vědělo, že jen mezi sebou soutěží. Chytěj člověka, změřej ho, plácnou si svůj bojový plácanec, jako že hustý a zas ho pustěj do vody. A lidí bylo v tom potoce hodně. Snad proto, že Honza s Vendou chytali na kandovaný ovoce a každej pátek navíc chodili krmit lidičky loupákama a někdy byla i vánočka.
Pravdou teda je, že dřív tam plavalo lidí ještě víc. Jenže loni nahoře pod kopcem postavil pan Prase továrnu na doutníky a co čert nechtěl, zaměstnanci si zvykli o polední pauze chodit do potoka mejt si nohy. A to lidi dost vyplašilo. Tonda Kachna měl obzvlášť... jak to říct kulantně... velký a znečištěný nohy a protože měl ty nohy větší, než mozek, tak se náramně bavil tím, že čekal v rákosí, až připlave člověk a zničeho nic FLÁÁÁK ! ! ! A hňácnul nic netušícímu, v klidu si plovoucímu člověku, smrdutou nohou do cesty ! Je jasný, že se to rozkřiklo a lidi pak začali plavat jinudy...
Západně od roubenky, potoka a továrny na doutníky žila svým rušným životem proslulá čínská restaurace pana Šar Peje. V ní se scházeli všichni z blízkého, i dalekého okolí vždycky, když měl někdo svátek nebo narozeniny, už se tu slavilo i pár svateb a věřte nebo ne, i dva rozvody ! Restaurace přežila krizi a dokonce i namátkovou kontrolu z ČOIky, když se tenkrát drbalo cosi o tom, že tam vařej z lidí. Ministr hygieny ing. Šváb ale nic takového nepotvrdil a tak se tam vesele baštilo dál.
No a té Svatojánské noci, když byla zábava v plným proudu, se severně od roubenky, potoka, továrny na doutníky a čínský restaurace pana Šar Peje hádali na zřícenině hradu Postoj dva úplně nejuhádanější duchové, co kdy kdo viděl. Sami vůbec nevěděli, co je to napadlo, bejt v noci vzhůru, ale možná i proto byli tak nervózní - chyběl jim sluneční chlad ! A proč se hádali... No to si nechte vyprávět, chi chi ! Duch jednoho známého herce, který nechce být jmenován (on byl Goro Bílej Pes vždycky divnej), se totiž začal vytahovat, že den před tím zahlídnul člověka ! No a duch herečky, která by si zase naopak přála bejt jmenovaná hned, ale nikdo si už nepamatoval, jak se Lassie jmenovala dál, byla nad míru znechucená, protože je realista a na takový blbiny nevěří ! No hádali se vám tam ti dva do krve o nadpřirozeným životě, až úplně zapomněli, jak velkou sílu má slovo a to byl bod zlomu, čímž se konečně dostávám k jádru pudla. (Omlouvám se tímto panu Pudlovi, vím, že jeho jádro je diskutabilní a choulostivé téma, ale... *Poznámka autora.)
"Jsi naprostej blázen, pokud si myslíš, že s takovejma nebetyčnejma nesmyslama uděláš díru do světa !" ťukal si na hlavu duch Lassie. "Viděl jsem toho člověka TAKHLE blízko, na vlastní oči !" oponoval mu duch toho, no, vždyť víte. "Jo, jasný a hejbal ti s věcma, ne ?" uchechtl se duch Lassie. "Nehejbal ! Ale kdo myslíš, že ti sfouknul tu svíčku, ha ? No ? No kdo myslíš ? Ha ?" "Průvan ! Vobyčejnej průvan !" kroutil hlavou zamítavě duch realista. "No jasně ! Průvan ! Cos měla z fyziky ? Kde by se vzal průvan v místnosti, kde nejsou vokna a vlastně ani strop ?" třeštil oči úžasem duch víte koho. "No tak nevim, tak jsem si asi kejchla," hledal dál argumenty duch bývalé hvězdy. "Kejchla ! Dáma si kejchla ! Žes neřekla rovnou pšoukla ?!" dělal posměšný posunky duch Go... teda tamtoho. "Sprosťáku ! Nevidíš si do huby ! Celej svět máš naruby !" zavřeštěl duch jindy přece tolik inteligentní kólie a v tu samou vteřinu, přesně v tom samým okamžiku...
...jižně od roubenky Světluškových, potoka, továrny na doutníky, čínské restaurace pana Šar Peje a zříceniny hradu Postoj seděl u lesíka na kameni Bc.Milan Vlk - ředitel Divadla Posedlost a zrovna, ale fakt jako ZROVNA (!) studoval novou divadelní hru "S kouzly se nežertuje" od světoznámého dramatika Williema ... Ježiš jak von se to jmenoval, kterou chtěl ohromit veřejnost... a byl právě u konce, kde hlavní hrdina chtěl dát něco do pořádku, nebo jak to tam bylo, mávnul hůlkou a mocným hlasem zvolal : "A tak se staň ! ! !" a jak se do toho říďa tak vžil a povstal a pokynul paží ještě k tomu nešťastně tím směrem, kde duch Lassie pronesl původně v žertu svoji něco jakoby kletbu výše popsanou, tak... tak... se stalo, že se tak vážně stalo a nepřejte si vidět ty divný mraky, co se najednou všude nahromadily a ta prapodivná vůně statický elektřiny jak se všude linula a někomu se motala hlava, jinýmu začly týct sliny, další zas z ničeho nic škytal - no prostě blázinec a když to všechno utichlo, tak vážně bylo všechno obráceně !
Slunce nechladilo, ale hřálo, zato měsíc byl s teplotou úplně v háji, padesát let byla poměrně dlouhá doba a role živočichů na Zemi se primitivně protnuly s realitou : paradoxně ryby byly najednou v potoce, světlušky nad loukou, dokonce děti přestaly vycházet v časopisech, ale začaly se rodit, v čínských restauracích nevařil Šar Pej, ale občas byl spíš na jídelníčku a za vším, za vším byli lidi, věřili by jste tomu ? Prostě úplnej nesmysl, kterej nikdy nemohl přece pořádně fungovat, vždyť to vidíte dneska sami !
A tak si řikám, že by zase bodla nějaká souhra okamžiků, kdy někdo něco na hradě plácne a u lesa někdo zařve "tak se staň !" a aby se to zase dalo do původní podoby, nebo né třeba zrovna do původní, ale tak nějak do jiný, protože nevim jak vy, ale já jsem u roubenky, u potoka, dokonce ani u továrny na doutníky, natož v čínský restauraci pana Šar Peje, no a koneckonců ani na tý zřícenině Postoje necejtila tolik chaosu, stresu, nervozity a paniky, jako to cejtim všude, kam se dneska vrtnu. Matně se mi vybavuje, že když to bylo ještě po staru, byla jsem tuším vačice. Chovala jsem v terárku dva lidi, pravidelně je krmila, česala jim vlasy, koupala je a byla s nima sranda, když jsem je nechala běhat po stole a kutáleli si rozinkou. No jo... kde jsou ty časy... Ikdyž – že letos ještě Svatojánská noc nebyla, že ne ?
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
2013
