A je to tady !

Je tu první školní den a já tajím dech nad představou, co všechno ten syčák asi odstartuje. Čekala jsem na něj šestnáct let a tři měsíce, víte ? Na den přesně ! Můj první den na střední škole... bude to zážitek, jak jsem si ho poslední týdny malovala, nebo to bude šok ? Myslím na všechny, kteří stojej přesně v takových bránách nového života a cítím rozpaky jejich prvních kroků. Nevím zatím, jestli je výhoda nebo nevýhoda to, že se ocitám nejen na jiné škole, ale zároveň i v novém "doma", protože jsem volila poněkud vzdálenější cíl a musela jsem na internát. Jedna půlka mé osoby volá : "Pomóc, já chci domů !" a druhá, ta zodpovědnější, ji uklidňuje : "Nebul, cos chtěla, to máš, potřebuješ školení jako prase drbání !" Kdybych měla tři půlky, ta třetí by si asi ťukala na čelo. Každopádně se v tom pěkně melu a zapomněla jsem úplně všechny užitečné rady, které mi okolí hustilo do hlavy, takže pořádně nevím, čím začít, abych vykročila tou správnou nohou a něco hned za prahem nezašlápla.

Stalo se vám někdy, že jste stáli, koukali před sebe, v obličeji měli takový ten typický přiblblý výraz a cokoliv se po vás chtělo, připadalo vám totálně cizí ? Nevím, kde se vzala, vynořila se vzpomínka na první třídu základní školy. Vykulená očka copatých holčiček a nakrčené nosíky střapatých hošíků, jak sedí vzorně v lavicích a čekají na svou příležitost dostat bonbón od té velmi se usmívající paní vepředu. Maruška... naše milovaná Maruška, kde je jí konec ? "Kdopak umí nějakou básničku, děti ?" ptala se vlídně. "Já, já, já, já, já...!" ozvalo se z různých směrů. Nikdo ještě nevěděl, že se ve škole hlásí zvednutou rukou. I já jsem určitě nějakou znala, ale vím já proč jsem si na žádnou nemohla za boha vzpomenout ? Jen na dvě sprosté a to jsem si tenkrát byla vědoma toho, že by se asi maminka nerozplývala láskou a nedostala bych ty krásné voňavé pastelky, takže jsem se chtě nechtě zařadila mezi ty nenápadné tvářičky, co se na výsluní neženou. Věděla jsem naprosto jasně, že mé chvíle teprve přijdou a o to víc si je pak vychutnám. A tak se i stalo. Netrvalo dlouho a věděla o mně celá škola :D  Už tehdy jsem byla exot. No nebudu vám tady líčit, co všechno ze mě padalo za moudra a kousky... "Tak, děti," pokračovala tenkrát hodná paní učitelka Maruška. "Nebudeme tu na sebe takhle křičet, ve škole se to dělá tak, že když chceme něco říct, zvedneme hezky takhle ruku nahoru," řekla a zvedla hezky ruku nahoru. Pár dětí to po ní zopakovalo. "Vidíte, tak je to správně ! A já pak někoho z vás vyberu, ten se postaví a pěkně nám poví, co chce říct, ano ?" "Mě ! Mě ! Mě ! Mě !" křičely děti a očividně nepochopily, v čem spočívá kouzlo zvednuté ruky. Pamatuju si, že se Maruška hezky usmívala, ale za 14 dní už jen rudla a prudce vydechovala. Jestlipak se to tady na střední taky budeme všechno učit znova, pro případ, že by to někde nebrali ? Přecijen budeme tu ze všech koutů republiky, nemůžeme mít všichni stejné základy, že ? Pro případ, že by nás učila nějaká druhá Maruška, mám nachystanou básničku a hodlám s ní udělat radost nejen paní učitelce, ale i novým spolužákům, protože je to báseň moje vlastní a vznikla na jejich počest. Chtěla jsem vám ji tu napsat, ale neprošlo to u mamky, prý je na ostudu času dost :) Schválně zlehčuju situaci, abych se necítila tak nervózní a nevnímala všechna ta očekávání, která se mi kutálí hlavou a já nevím, kterému z nich dát přednost a kterému říct raději hned na začátku nekompromisní STOP ! Výběr školy byl víceméně na mě. Šla jsem tam, kam mě srdce táhlo a rozhodla jsem se toho nikdy nelitovat. Možná i proto jsem si dala jen jedinou přihlášku a o jiných cílech neuvažovala ani na vteřinu. Když jsme tenkrát jely s mamkou na Den otevřených dveří, tak sotva jsem ty dveře otevřela, dýchla na mě jistota a někde nad mou hlavou vztyčovala intuice pomyslný palec, jako že teda holka fakt dobrý ! Zamilovala jsem se a v duchu děkovala mému Tomášovi, že jsem se nejdřív zamilovala do něj, protože bydlí kousek od školy (o důvod víc, proč se tam těšit, když k němu budu blíž).A vzala jsem si do hlavy, že udělám přijímačky na výbornou a strach z intru že překonám a že můj život zasvětím přesně tomu, po čem toužím ! No a teď tu stojím na prahu toho všeho a ikdyž nepochybuju o ničem, co jsem si vzala do hlavy, ten strach tu je... strach, jak se všechno naučím a jak zvládnu nepodlehnout slabostem, kterých mám až nad mraky a jak neselhat a nezklamat nejen sebe, ale i mamku a všechny, kdo ve mě věří, strach ze všeho nového a zatím tak nekonkrétního, jestli mi rozumíte. Znovu si říkám, kolik nás teď tají dech a že spíš vyjjímka by byla, kdybych se ani nezastavila a válcovala první kroky nového života jak buldozer hlava nehlava - vždyť to by ani nebylo lidský ! A pak jsem si uvědomila, kudy se ubíraly všechny moje vzpomínky už od dětství a jak jsem dosáhla všech maličkostí i velikostí ! No vždyť to tady sami čtete a je v tom velká pravda ! Mamka mi to tluče do hlavy jako o život... ale jde vlastně o život. Došlo mi, že si MUSÍM VZÍT DO HLAVY a ROZHODNOUT SE, že můj nový život bude prostě tím, čím chci, aby byl a je jedno, jestli jste prvňáček s kornoutem v náručí, nebo pubertální prvák s čerstvou občankou, nebo nastupujete do prvního semestru vysoké školy ! Ať jste kdokoliv, šance máme všichni stejné. Pro všechno, co se bude dít, se můžeme, nebo spíš MUSÍME, rozhodnout a NEPOCHYBOVAT, věřit a jít za tím a NEUSTOUPIT ani kdyby okolí šílelo - pokud je to dobrá věc, jasná páka ! Mamka tomu říká "Milovaný Vesmíre, objednávám si, aby..." a já si půjčím její slova a pravím : "Milovaný Vesmíre, objednávám si, abych byla úspěšná a šťastná a aby můj nový středoškolský život přinesl přesně to, co od něj očekávám ! Nejen mě, ale i všem opuštěným a nešťastným dětem, pro které jsem se rozhodla vystudovat a žít, protože já díky nejbáječnější škole jednou budu mít báječnou pěstounskou rodinu, aby co nejmíň dětí poznalo, co je to žal a odmítnutí ! Vesmíre, objednávám si takové štěstí úplně pro všechny, kterým dnes začíná škola a to bez ohledu na to, jaká třída se jim právě otevírá ! Vesmíre, nezapomeň na mou příšerně protivnou mladší sestru, která mi tolik leze na nervy, ale to štěstí si i tak zaslouží, protože přechází na druhý stupeň, na úplně jinou školu a znáš to, jak to chodí, kor u takových mšic důvěřivých, jako je Kerry :-) Děkuji !"  Tak. A je objednáno. A teď sledujte ty zázraky...

Lucienne Altmanová

2012

NALAĎTE SI FÉNIXE :

http://fenixradio.net/online-vysilani.php