Zákon není supermarket – pokuta není rohlík

Vášnivou veřejnou debatu posledních dnů rozpoutala zásadní myšlenka ministra dopravy Víta Bárty vyměřovat výši pokut po spáchání dopravních přestupků s přihlédnutím k majetkovým poměrům pachatele. Je to dobrý nápad?

V prvé řadě je třeba vyzdvihnout fakt, že dodržování zákonných norem není rovno pořízení nákupu kdesi v supermarketu. Každý zákonný předpis, či přinejmenším jejich valná většina, vzniká s bohulibým záměrem řešit společensky nežádoucí jednání. Ať již preventivně coby vidina hrozícího následného trestu, nebo posléze represivně jakožto ponaučení pro hříšníka před příštím obdobným počínáním. Každý takový postih musí být pro dotyčného natolik citelný, aby svou funkci dostatečně naplnil.

Je nasnadě, že tisícikorunová pokuta je jedincem s průměrným či nižším příjmem vnímána značně významněji než jeho zákona nedbajícím sousedem dosahujícím měsíčně násobků takového příjmu. Budeme-li koncipovat sankční systém tak, aby byl spravedlivě účinným, musíme libovolným způsobem rozlišit, na kom je v praxi uplatňován. „Účinnost“ je totiž jediným a nezastupitelným smyslem pokuty jako sankčního prostředku.

Přiznejme, že ministr Bárta užívá v této věci poněkud neobratná vyjádření, ve kterých se zmiňuje o sebevědomých mladých lidech za volanty silných a drahých vozů. Taková slovní podání mohou skutečně snadno vyznít mírně populisticky. Budiž mu malou omluvou, že není veskrze kovaným politikem a svůj úřad zastává prozatím krátce. My ostatní, kteří se v dané problematice přiměřeně orientujeme, však ministrovu zdravou snahu vnímáme.

Pakliže bych se měl držet příměru pokuty k rohlíku, je nutné správně pochopit, že zcela analogicky, jako je posláním rohlíku účinně zasytit, je posláním pokuty účinně varovat, případně účinně trestat. S velkým rozdílem… Rohlík za tu samou cenu zasytí chuďase i boháče stejně. Peněžní pokuta však bude motoristu-hříšníka dostatečně varovat nebo trestat pouze za předpokladu jejího náležitého dopadu na jeho materiální možnosti. Jestliže se jeho hmotné disponibility odpovídajícím způsobem nedotkne, míjí se svým účinkem a je víceméně zbytečná.

Ostatně i soudní systém ve své správně fungující podobě k osobě pachatele během projednávání jeho pochybení při každém jednotlivém případu přihlíží. A koneckonců i samotné rozhodnutí o přestupku vypracované kterýmkoli správním orgánem ve svých povinných náležitostech musí kromě jiného obsahovat zohlednění osoby pachatele.

Uvedená legislativa již úzké posouzení všech relevantních parametrů pachatele vyžaduje. Návrh ministra Bárty se tedy v jádru opírá o dnešní platné normy, které má v úmyslu pouze rozšířit do celého sankčního spektra. V tom se dosud uplatňovaný přestupkový pokutový systém jeví jako poněkud zkostnatělý.

Jakým principem zohlednění majetkových poměrů přestupce pojmout, je k následné diskuzi.