Dumám nad tím už nějaký čas. Co všechno nám globální pandemické bláznění způsobilo. A především o co nás připravilo.
Asi každého různou měrou o společenské, kulturní či sportovní vyžití. Mnohé o živobytí. Mládež o vzdělání. Dobrodruhy o cestování… Lépe dále nevypočítávat.
Vesměs všechny výše zmíněné ztráty byly a jsou napříč sdělovacími prostředky intenzivně propírány skrz naskrz takřka nonstop. Avšak jedna neméně životně důležitá – ba možná pro lidstvo vskutku nejdůležitější – jako by dočista neexistovala: LÁSKA. Ta jako by snad ani nikdy na světě nebyla.
Nelekejte se ani mě nelitujte… Nepostihl mě náhlý záchvat měkkosrdcatosti. Netrápím se obecným setrvalým nedostatkem mezilidské vstřícnosti a ohleduplnosti. Jsem ryzí ateista. A když na to přijde, také vůči druhému dokážu být obstojně protivnou stvůrou. Pokud si to dotyčný zaslouží, samo sebou.
Vedle pózy hulváta k pohledání však umím řádně fungovat i v opačně polarizovaném módu emočního spektra. Dovedu být srdečný, štědrý a láskyplný MUŽ. Světe, div se, že jako takový jsem ve svém – no, prozatím bezpečně – středním věku ještě stále NEZADANÝ. Jinak řečený singl.
Dosud aplikovaný zlehka humorně laděný psaný styl však musím v tomto bodu vzhledem k obsahu následujícího sdělení nechtíc opustit. Ona to totiž vpravdě žádná skutečná legrace není. Kdo ví… Dost možná je ta věc až natolik zapeklitá, že ani ta zmíněná věhlasná média nejsou s to se problematiky se ctí a náležitou odpovědností zhostit.
V předchozím textu jsem verzálkami akcentoval tři určující pojmy: LÁSKA – MUŽ – NEZADANÝ. Sociálně vnímaví si jistě nežádají další velké nápovědy, aby úspěšně dedukovali, s jakými že nesnázemi se já a mně podobní za současné situace můžeme potýkat.
Ano, zde uvedenou láskou mám na mysli tu přirozenou, párovou, hetero či homosexuální. Na hodinu, na jednu noc, na týden, na měsíc, na rok, na celý život…
Již utvořené déletrvající svazky nemají co řešit. Jak ti se mají, že se už mají! Však i antipandemicky úřadující vládou jsou takové vztahy hájené, statusem rodiny zaštítěné. Roušek prý takovým společenstvím netřeba. Fajn, jasná věc, nic proti. Ale co my ostatní, kteří bychom v obdobném uskupení také veskrze rádi spočinuli? – A učinili bychom tak nejraději hned!
K tomuto veřejnému výlevu upřímnosti mě dohání velmi aktuální osobní prožitek. Velmi milý a obohacující, současně však nepříjemně frustrující to moment. Zatím v mé mysli jen pozvolna odeznívá. Byl možná tím silnější, čím více jsem se jej od počátku pandemie obával. Netušil jsem, kdy a zda k němu vůbec dojde. S postupujícím časem však pravděpodobnost jeho naskytnutí se statisticky nezadržitelně rostla. Až před pár dny…
S ohledem na můj věk lze důvodně předjímat, že přiměřeně zvládám navázání kontaktu s pohlavně či partnersky interesujícím objektem, když naznám, že mám tisíc a jeden důvod tak učinit a nemohu jinak. Přesto jsem též dostatečně zdrženlivý ve chvíli, pakliže jakousi nezbytnou dávku jistoty sympatií z mé strany postrádám. U jedince mého povahového druhu za specificky exponovaných okolností nastává až dějotvorně významné dilema. Každý jsme nějaký. A já právě takový.
To pak můžete s oním pro vás genderově vhodným protějškem celou hodinu společně cestovat jedním dopravním prostředkem. Můžete s danou osobou zapříst vzájemný, družný dialog… Můžete se oddávat libozvučné tónině jejího hlasu. Můžete nutkavě špiónsky cvičeným pohledem přeměřovat její pro vás rádoby ideální fyzické proporce ve vypasované péřovce oděné. Můžete počítat jednotlivé prameny jejích dlouhých vlnitých vlasů. Můžete se opájet omamnou vůní jejího parfému… Můžete upřeně hledět do jejích očí… do jejích hezkých očí… do jejích nádherných očí… Ale nic víc!
Výsledek? Žalostný. To současné rouškové prokletí brzdí či přímo brání dalšímu sblížení. Rouška probouzí mou latentní nejistotu. Je ono pod rouškou skryté natolik zásadní, aby to můj dojem a další „macho“ postup dokázalo zahubit? Ano, je.
Ne, nejsem povrchní. Spíše zbabělý – mající strach, jak s neočekávanou, nepříznivou situací naložit, kdyby ta osoba měla být pod rouškou nedejbože ošklivá. Raději nečiním nic, co bych za běžného bezrouškového stavu učinit měl, či snad dokonce musel. „Neslušný návrh“ – třeba pozvání na kávu – nedávám. Telefonní číslo neloudím…
Resumé? Můj partnerský stav popsaná událost nemění. Potkal jsem krásnou ženu. Prostě to vím – krásná byla, je a pro mě už navždy zůstane. Jen nebude moje! Je to snad tak málo, o co přicházím?
Zatraceně… kde je ta televize, kde jsou ti novináři, když by tu zrovna teď nejvíc měli být a zajímat se o můj stav, mé nejniternější pocity, mé životní vyhlídky…? Copak to vůbec nikoho nezajímá?!
Máte pravdu: můj problém – moje chyba – moje škoda.
Ale ruku na srdce, pánové i dámy. Kdo z vás se někdy záměrně neotočil ani nepodíval do zpětného zrcátka, když z auta zahlédl po chodníku týmž směrem jdoucí ženu či muže s pekelně sexy pozadím, v pouhé obavě ze ztráty vzrušujících iluzí? – Přitom byl v sázce pouhý jeden zálibný pohled a případné nic neznamenající, tiché, pochvalné hvízdnutí.
