Mnozí ze zasvěcených a fanoušků naší lyžařské star si v reakci na její současnou soutěžní výkonnost kladou otázky, co se mohlo stát, že její někdejší záře očividně pohasíná. Pokusím se o totéž.
Následující text je mým komentářem blogu Ivana Sosny na Snow.cz.
Jestliže autor blogu zmiňuje lyžaře, kteří sledují aktuální nepříliš povedené účinkování naší lyžařské naděje a vlastně už i hvězdy Šárky Záhrobské, jsem jedním z nich. A jako takový cítím potřebu k věci doplnit pár slov. Důvod je nad slunce prostý – rád vídám Šárku vítězící.
Přestože se Ivan Sosna ve své úctě k lidem z lyžařské branže (a současně lidem, které jistě osobně zná) jal soudu Šárčiných současných výkonů spíše po stránce materiálově-technické, z jeho slov lze bez velké námahy odtušit také polemiky a pochyby nad okolnostmi personálními. Myšleno tak v rámci realizačního týmu naší soudobě i historicky nejúspěšnější sjezdařky. Lze předpokládat, že mu asi bude známo mnohem více odpovědí na otázky, proč vlastně v minulé sezoně došlo k přerušení dlouholeté spolupráce otco-dceřiného tandemu Záhrobských. Týmu, který svými dosahovanými výsledky opakovaně prokazoval, že pracuje dobře.
O zákulisí vzniku i dlouholetém fungování této rodinné spolupráce již bylo plytce naspekulováno i objektivněji reportováno mnohé. Včetně nemála slov o obětování se a dennodenní řeholi, ať na jedné či druhé straně – závodnické či trenérské. Je jisté, že uvedené stavy s sebou spolu s přibývající délkou svého trvání přinášejí i napětí, které nemusí pramenit jen ze samotné podstaty vrcholového sportu jako takového. Nabízí se tedy úvaha (bezesporu notně spekulativní), zda právě jevy podobné popsaným mohly vyvrcholit tím, že se cesty zaběhnuté dvojice – trenéra Petra Záhrobského st. a mj. mistryně světa Šárky Záhrobské – nečekaně rozešly.
Jistě by nebylo správné chtít znát detailní odpovědi na všechny vyvstalé otázky. Jako v každé jiné sféře existují i v takovéto top-sportovní běžné a všudypřítomné sociální vztahy. Ty nejen že nelze opomenout, ale mnohdy je právě jim nutné neupírat na jejich úrazokamenném významu. A pokud se takříkajíc právě v tomhle kolečku stroj zadrhne, pomyslné hodiny zkrátka správně jít nemohou. Někdy je třeba polámanou součástku vyměnit, jindy postačí jinak kvalitní „značkový“ mechanismus jen řádně promazat.
Mám-li v navozeném metaforickém duchu své zamyšlení i zakončit, musím zde na misku vah položit otázku svou: Která z nastolených variant nápravy potíží s hodinovým strojkem bývá častěji schůdnější či rozumnější? Pokoušet se nahradit původní kolečko novým, leč praxí neprověřeným a tudíž i rizika nesprávného chodu přinášejícím? Anebo do strojku přikápnout trošky maziva, aby ten mohl i nadále plnit svou zaběhnutou funkci? Funkci, kterou vykonává léta, po která fatálně nezklamal…
