Proč Češi své vládě nevěří?

Lidé se mě ptají, co si myslím o komunikaci tuzemské vlády, když mnozí nemají k jejím sdělením, majícím vést a dovést naši společnost k úspěšnému finále homo-virového klání, potřebnou důvěru.

Mé hodnocení jakkoli nesoudí faktické kroky v řešení probíhající situace. Pohleďme – v duchu vyřčené otázky – pouze na možnou příčinu, bránící valné části českého lidu s větším klidem následovat vůli jeho volených představitelů. Možná ten klid schází i vám. Možná právem.

Již v samotném titulku a úvodním perexu jsem užil výraz, od kterého se celá komunikační lapálie odvíjí: vláda. Ano, vláda je vskutku magický pojem. Spousta z nás po vládě v různých podobách třeba jen skrytě sní. A někteří se vlády – i té Ústavou zaštítěné – skutečně chopí.

Vláda koná spoustu věcí, především však vládne. Má-li vládnout rozhodně, jednoznačně, transparentně a srozumitelně, musí náležitým stylem také komunikovat. To je svébytná disciplína, které je zapotřebí se po vtělení do role vládního vůdce naučit. Někteří mají k takovému učení vrozené nadání, jiní na sobě musí více zapracovat.

Když se jednotliví členové vlády svému (i komunikačnímu) řemeslu naučí, co dělají? Spolutvoří zákonné normy. Ty pak veřejně prezentují. Sdělují svému národu, co se v něm smí a nesmí. Zákazy, příkazy, lhůty, sankce… Vláda zkrátka říká, co BUDE a co NEBUDE.

V poklidných dobách to jde skvěle. BUDE zaveden letní čas, na silnicích BUDE platit stanovená omezená rychlost, z příjmů se BUDE odvádět určená daň… NEBUDE možné vykonávat definovanou činnost bez příslušného oprávnění, NEBUDE dovoleno rušit noční klid, NEBUDE přípustné se veřejně obnažovat… Takto jasně a bez okolků se „v bezvětří“ vládne. Tak je to v principu správně.

Na scénu však vstupuje nový, silnější hráč. Okem neviditelný prevít do toho dobře promazaného hierarchického soukolí, jak se říká, hází vidle. Vpravdě a bez emocí přiznejme, že právě tento mrňavý darebák nám tu teď vládne. Jde si za svým doslova přes mrtvoly. Drsný, leč působivý příměr: vlády všech zemí se v takové konstelaci podobají vládám protektorátním. Činí jen to, co jim momentální globální panovník dovolí.

Pak není divu, že se pravidla hry mění jako výhled z rychlíku. Dokud nadvláda respiračního tyrana neskončí nebo alespoň neochabne, je třeba je upravovat a přizpůsobovat podle jeho stále se vyvíjejících dobyvačných manýrů.

Takto rozehranou partii je nutné pojmout komplexně, především však objektivně. S vědomím síly karet, které státní vláda aktuálně drží v rukou. A dokud se rozložení sil neobrátí v její prospěch, měla by ve svých deklaracích slova BUDE a NEBUDE užívat nepoměrně uvážlivěji. Když se totiž opakovaně tvrdí, že BUDE, a ono potom není, klid ani důvěru to v jedinci ani v davu nebudí.

Tato rétorická chyba k současné vládní komunikaci lne žalostně konstantně. Pro příklad za všechny připomeňme loňské letní ujišťování, že již nedojde na celoplošná opatření. Že prý BUDOU stačit lokální.

Pověstný ďábel dřímá v detailech. Tyto sledují a mají se jimi řídit miliony lidí. Naší vládě proto radím lehce ustoupit z pevně zažitých komunikačních pozic. Neostýchat se doplnit slovník o situaci příhodnější výrazivo: CHTĚLI BYCHOM, RÁDI BYCHOM, MĚLI BYCHOM…

Takový způsob vyjadřování není známkou slabosti. Právě naopak. Přináší s sebou veskrze prospěšné prvky: Případný (častý) nepředvídaný vývoj nečiní z výroků holé lži – a z autorů nekompetentní hlupáky. Veřejnost u svého vedení bezděky vnímá patřičný respekt k nastalým nesnázím – a sdílí jej s ním.

Tudy vede správná cesta k voličově ochotě naslouchat a následovat. Mnohdy stačí málo a lze získat moc. I skutečnou moc.