Když parkovné slaví

To jsem si byl zalyžovat. Ze zvyku a důvodu dobré dostupnosti jsem zvolil svůj oblíbený Harrachov. Lyžování proběhlo ku mému standardnímu sjezdařskému uspokojení. Jen jedna drobnost z rána toho dne se mi v hlavě usadila.

Bezprostředně po vystoupení z vozu na parkovišti lyžařského střediska ke mně kvačí jeho obsluha – přesněji řečeno výběrčí parkovacího poplatku. To samo o sobě mne nikterak neudivuje, neb parkovné se v Harrachově platí, kam má návštěvnická paměť sahá. Mé již na nadcházející sportovní zážitek orientované rozpoložení ruší jiný moment. Osoba, jejíž věk ani pohlaví mi není přes takřka ortodoxně-muslimské zahalení dopřáno relevantně identifikovat, se po mém obligátním „Pořád za padesát?“ ujímá doplňujícího vysvětlení.

Zřejmě ve spekulativním domnění, že budu v otázce úhrady parkovného povolnější, ba dokonce snad radostnější, pronáší z jejího pohledu zjevně veskrze pozitivní informaci – že prý mají dobrého pana ředitele, díky čemuž zůstává padesátikorunový celodenní poplatek již rovných pětadvacet let neměnný. Mám v ten moment velkou starost, abych výrok peprněji neokomentoval. Dlužno dodat, že stejné informace se v ten den dostává většině parkujících lyžařů-motoristů.

Ano, ve spojení s jinou službou by asi skutečně bylo možné tento fakt považovat za skvělou zprávu. Stagnující ceny jsou v současnosti spíše výjimkou. Zde se však jedná o platbu za dočasné ponechání auta v místě, kam se prakticky jinak než vlastním vozem nedopravíte. A zároveň v místě, kam přijíždíte s úmyslem za skutečnou službu – tedy sportovní zábavu – utrácet své peníze v mnohonásobku požadovaného parkovného.

Doprava vlastními auty je zde tedy logickou nezbytností a nebýt aut, provozovatelé střediska by de facto nemohli své podnikání vůbec realizovat. Při hlubším zamyšlení je možné tento jev přirovnat k veřejnosti nelibým a dlouhodobě kritizovaným bankovním poplatkům. Osobně považuji výběr parkovného v takových místech za prachobyčejnou hamižnost.

Jistě, může zde sehrávat roli též katastrální rozparcelování areálu, kdy provozovatel parkoviště nutně nemusí být shodný s provozovatelem sportoviště. Ve výsledku však tato nešťastná kombinace z pozice návštěvníka nevyznívá jakkoli sympatickým dojmem. A ani čtvrtstoletí zakonzervovaná výše parkovného ji nekrášlí.

Popsaný případ se samo sebou netýká jen Harrachova a lyžařských středisek. Jde o obecný nešvar konkrétních míst. Je však nutné rozlišovat. Kupříkladu v centrech velkých měst, kde je třeba omezit objem provozu či snížit množství vzduchznečišťujících emisí, jsem pro způsob jejich redukce výběrem parkovného všemi deseti. Všude tam, kde lze na dopravu vlastním vozem pohlížet jen coby na rozmařilost či prostý snobismus, jakbysmet. Chápu i hlídaná parkoviště. Uvedený Harrachov však spadá do jiné kategorie. Takové, která se mi nelíbí.

Lyžovat nepřestanu a harrachovský „Čerťák“ budu sjíždět i nadále. Jen si tak říkám… Měla výběrčí osoba onen rádoby omluvný proslov stran tamního parkovného secvičený výhradně k příležitosti jeho letošního 25. jubilea?