Krize

Krize kapitalismu a volného trhu - dnes velmi oblíbené téma. Ale můžeme  ještě vůbec mluvit o kapitalismu?  

V posledních letech slyšíme slovo krize tak často, že už nás to ani příliš neznepokojuje. Což je vlastně v pořádku, protože různé krize a krizové stavy se v dějinách lidstva vždycky vyskytovaly. Současná krize je však dle mého názoru souhrnem několika různých krizí. O to více je tato situace nebezpečná.Chtěl bych se s Vámi podělit o svoje názory na jednotlivé součásti této krize.

Nejožehavější je krize imigrační, ale ta je až vyústěním těch předchozích, přičemž nejdůležitější je krize současného kapitalismu, kterou tak rádi zmiňují levicoví politici.

Ano, souhlasím, krize současného stylu vedení demokratických států, hlavně evropských, je velkým problémem. Ale nazývat to krizí kapitalismu? Kapitalismus, jak si ho představuji já, už téměř nikde není. Kromě soukromého vlastnictví výrobních prostředků z něj nezbylo téměř nic. A protože demokracie, jejíž počátky sahají do období římské říše, se v plném rozsahu rozvinula za kapitalismu, který již dnes neexistuje, není to ani s tou demokracií příliš slavné. Ale k tomu se vrátím později.

Kapitalismus vznikl především na osobní svobodě a zodpovědnosti jedince. Samozřejmě netvrdím, že v době, kdy se feudální společnost pozvolna měnila v kapitalistickou, měl každý stejné šance.Bohatý feudál měl větší možnosti stát se kapitalistou než nevolník, který neměl nic. Zapomeňme na tvrzení, že každý má stejnou možnost, není to pravda. Ale renesance a osvícenectví, které kladly důraz na lidský rozum a vzdělání, postupně přinesly gramotnost většině lidí. A právě vzdělanost je tím, co umožňilo i těm chudším stoupat na společenském žebříčku. Nevzdělaný, negramotný člověk si těžko vybuduje vlastní firmu. Kdežto chudý, ale vzdělaný člověk se mohl svojí dlouhodobou a poctivou prací dopracovat k vlastní živnosti nebo firmě, kdy již nebyl závislý na nikom, ale naopak, pokud byl podnikavý, mohl poskytnout zaměstnání dalším.

Nejsem idealista a je mi jasné, že počátky kapitalismu nebyly pro všechny růžové a přinesly mnoho osobních tragédií jednotlivcům. Od doby, kdy vztahy mezi vlastníky výrobních prostředků a zaměstnanci nebyly regulovány vůbec žádnou legislativou, a kdy dělníci dřeli třeba 14 hodin denně, až ke stavu, kdy tyto vztahy získaly právní základ a musely je dodržovat obě strany, uplynul dlouhý čas. Ale asi těžko někdo může popřít, že nejvyšší životní úrovně dosáhly státy, ve kterých fungoval kapitalismus společně s demokracií.

Dle mého názoru dosáhl kapitalismus svého vrcholu někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Blahobyt tehdejší společnosti vypadal nevyčerpatelně a lidé si zvykli na pohodlný život. Existenční problémy se zdály být vyřešené jednou pro vždy a většina obyvatel, ukolébaných rozvinutým sociálním systémem, přestala přemýšlet o tom, že za svůj život jsou zodpovědni především sami. Vždyť v případě ztráty zaměstnání tady byla podpora v nezaměstnanosti, po dosažení důchodového věku státem garantovaný důchod, při nemoci nemocenská....

V té době se politici začali předhánět v tom, kdo dokáže slíbit další a větší sociální výhody, aby získali voliče pro svoji stranu. Když se začalo ukazovat, že na takové sliby již příjmy nestačí, politici to vyřešili po svém. Máme přece státní dluhopisy. A jede se dál! Peníze získané z dluhopisů se začaly používat na dotování sociálních výdajů. Státní dluhy relativně nezadlužených států začaly bobtnat. Do toho se přidávaly odborové organizace, které v zájmu pracujících požadovaly další sociální výhody, např. delší výpovědní lhůty ze strany zaměstnavatelů, případně přímo nemožnost zaměstnance propustit.

Ano, já tyhle pohnutky chápu, bohužel většinou vycházejí z představ, že kapitalista je člověk, který by byl nejraději, aby pro něj ostatní pracovali zadarmo a vyráběli výrobky, které by on mohl draze prodat na trhu. Jenže kapitalisté záhy pochopili, že pokud ostatní budou pracovat zadarmo, nebude komu prodávat výrobky, tudíž je zbytečné je vyrábět. Kapitalismus funguje pouze tehdy, pokud je možné prodat to, co se vyrobí. Musí tedy fungovat určitá rovnováha, aby ti, co vyrábí či jinak prodávají svoji pracovní sílu, si mohli za svoji mzdu uvedené výrobky koupit. Pokud tato rovnováha nefunguje, dochází ke krizi.

Ale zpět k onomu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Výdaje států stoupaly a politici museli začít vysvětlovat, že je to cena za ochranu a péči, kterou stát svým občanům poskytuje. A že je tudíž pochopitelné, že na ni musí každý solidárně přispívat. Tedy každý, kdo pracuje. Nelze přece brát peníze těm, kteří potřebují sociální dávky. Začaly se postupně zvedat daně, sociální a nemocenské odvody, přibyly různé platby za služby státu, které dříve byly zadarmo. Třeba poplatky za vydání průkazu totožnosti, za sledování telefize, dálniční známky atd. V současné době to dospělo tak daleko, že stát sebere pracujícím téměř polovinu, někdy i vice ze zisku, který jsou schopni získat svojí prací na trhu.

Že tomu nevěříte? Ale to jsou jednoduché počty. Uvedu dva příklady z českého prostředí. První se týká člověka se 2 dětmi, který na ně má daňovou úlevu, druhý sobodného a bezdětného.

Příklad č. 1: Vycházím z hrubé mzdy 25 000 Kč. Při této mzdě dostanete na konto 21 729 Kč, přičemž superhrubá mzda je 33 500 Kč. (Rozíl mezi superhrubou a hrubou mzdou je to, co za Vás do státního rozpočtu odvede zaměstnavatel.) Ano, zaměstavatel je ochoten zaplatit za Vaši práci 33 500 Kč a není jeho chyba, že k Vám na konto se dostane jen 21 729. V této fázi Vám tedy z Vaší superhubé mzdy zbylo 64%, zatímco stát inkasoval 36%. Jenže to není jediná daň, kterou platíte. Veškeré služby a zboží, které platíte jsou zdaněny DPH, která u většiny zboží tvoří 21%. Některé věci jsou daněny nižšími sazbami - 10% a 15%, ale těch je málo. Pro zjednodušení výpočtu tedy vycházím ze základní sazby. Pokud tedy celou svoji výplatu utratíte, z 21 729 Kč zaplatíte DPH 3 771 Kč. Když daň odečtete od svého příjmu, zbylo Vám 17 958, zatímco stát si tuto daň přičte, takže od Vás dostal již 15 542 Kč.

Většina z nás se dnes neobejde bez auta. Tady vycházím z mé osobní zkušenosti, že tak jednou za měsíc natankuji 60 litrů nafty. Spotřební daň na naftu je 10,95 Kč, takže zaplatím 657 Kč opět státu. Odečteno od výdělku Vám zbývá 17 301 Kč, zatímco stát vyinkasoval 16 199. Takže z původní superhrubé mzdy Vám zbylo 56% a stát získal 44%.

Příklad č. 2: Stejná hrubá mzda, jen zaměstnanec je svobodný a nemá žádné děti. Ten na své konto dostane 19 295 Kč a stát dostane odvody v celkové výši 14 205 Kč. Pokud dále dosadíme platby DPH a spotřební daň z nafty, vyjde nám, že bezdětnému zůstane 15 289 Kč a stát si od něj vezme 18 211 Kč.

A to jsem nepočítal s nějakými těmi zlozvyky. To už si každý může dopočítat sám. Z celkové ceny 1 krabičky cigaret - 80 Kč - tvoří DPH a spotřební daň 76,6%, což je 61,28 Kč. Za láhev 40%-ti procentního akoholu zaplatíte daň 79,8 Kč a za láhev vína 10,15 Kč.  Do příkladů jsem vůbec neuvedl další poplatky a daně - např. dálniční známku, daň z převodu nemovitostí, dědickou daň atd.

Z uvedeného vyplývá, že neustálým zvyšováním daní společně s neustálým vnucováním myšlenky, že se o Vás postará stát, byla osobní zodpovědnost jednotlivce politiky záměrně potlačena, což neodpovídá ideálům kapitalismu a volného trhu.

Nejhorší na tom však je, že tento stav zničil přirozenou touhu lidí dokázat něco vlastními silami. Pokud zjistíte, že příjem ze sociálních dávek je téměř stejný jako z namáhavé práce, není divu, že se práci začnete spíše vyhýbat. Pokud zjistíte, že prací ve státní správě, kde se příliš nepředřete a nemáte příliš velkou zodpovědnost za to, co jste udělali, si vyděláte více než živnostník, který si musí shánět zakázky, nemá nárok na dovolenou ani na nemocenskou, asi nebudete mít příliš velký zájem rozjíždět vlastní firmu a případně se ještě starat o zaměstnance. Ono vůbec dnes se na živnostníky a podnikatele pohlíží jako na podvodníky a ne jako na lidi, kteří jsou schopni vytvářet pracovní místa. Tento postoj vznikl bohužel na základě našeho polistopadového vývoje, kdy se objevili "zázrační" podnikatelé, kteří ke svému majetku přišli neprůhlednými machinacemi při privatizaci, podvodnými praktikami při získávání státních zakázek a dalšími pochybnými způsoby. Pro mě to samozřejmě nejsou žádní podnikatelé, ale podvodníci.

Bohužel situace se příliš neliší ani v ostatních demokratických státech. Daňové zatíýení obyvatelstva je tam přibližně stejné, což znamená, že stát si přisvojuje přibližně polovinu všech příjmů. To samozřejmě vede ke korupci. Firmy se snaží získat státní zakázky, protože ví, že lepší podmínky by na volném trhu nezískaly. To je ideální podhoubí pro různé rodinné firmy spřízněné s politiky, které by jinak v konkurenčním boji vůbec neobstály. Vzniká tak množství firem, které vlastně nikdo nepotřebuje, a které své služby poskytují pouze státu, většinou za velmi předražené peníze. Navíc na  projekty, které byly vytvořeny právě jen za účelem dodání zakázek spřízněné firmě. A systém dotací, subvencí a daňových úlev už jen dokresluje neexistenci skutečného tržního kapitalismu.

Proto si myslím, že současná krize není krizí kapitalismu, ale naopak krizí přebujelého sociálního státu. Pokud se máme vrátit k fungujícímu systému bez neustálého zadlužování, budeme muset velmi změnit svoje názory na roli a fungování státu. A hlavně je převést z roviny teoretické do roviny praktické. Dnešní politici k tomu věršinou odvahu nemají.

To je pro dnešek vše. Ten, kdo s mými názory nesouhlasí, už pravděpodobně dávno přestal číst. A pro ty, které jsem zaujal, chystám pokračování.