Ještě jednou k adopci dětí homosexuálními páry

Vzhledem k tomu, že jsem se k tomuto tématu vyjádřil dříve, myslel jsem, že už se k němu nebudu vracet. Ale dva články, které jsem v poslední době přečetl, mě přece jen přinutily k zamyšlení.

Ve svém dřívějším příspěvku jsem kladl otázku, zda se při prosazování práva homosexuálních párů na adopci dítěte bere ohled na práva dítětě. Doslova jsem napsal: "

Pokud budu vycházet z předpokladu, že adoptované dítě bude s největší pravděpodobností normálně sexuálně orientované, může pro něj být v budoucnosti, až začne dospívat, dost frustrující pocit, že bylo adoptováno homosexuálním párem. Třeba taky ne, nedokážu to odhadnout, ale pochybuji, že by se jakýkoliv psycholog dnes dokázal podepsat pod prohlášení, že je si stoprocentně jistý, že to psychiku dítěte neovlivní.Zdroj: http://radekforman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=523867

Tento svůj příspěvek jsem uveřejnil 6.6.2016. Docela mě zamrazilo, když jsem před několika dny narazil na článek, pojednávající o studii profesora sociologie Paula Sullinse. Podle jeho výzkumu hlásilo ve věku mezi 24 a 32 lety svého věku depresi více než 50% lidí, kteří byli vychováváni homosexuálními páry, zatímco ve stejné věkové kategorii hlásilo deprese pouze 20% lidí, vychovávaných v klasické rodině. Celý článek si mužete přečíst zde: http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/15812-pravda-o-detech-v-homorodinach-nova-americka-studie-s-vysledky-ktere-se-dienstbierum-celeho-sveta-nebudou-libit.aspx

Podotýkám, že jsem studii profesora Sullinse nečetl v originále, vycházím pouze z informací, které jsem přečetl na portálu parlamentní listy. Předpokládám však, že tato studie existuje a její výsledky víceméně odpovídají tomu, jak byly zveřejněny na tomto portálu.

K tomu jsem dále narazil na článek, který píše o studii, představené v magazínu Proceedings of the National Academy biology z několika univerzit. Podle této studie neexistuje rozdíl mezi mužským a ženským mozkem a do skupiny s výhradně mužským nebo výhradně ženským mozkem podle specifických znaků patří méně než 8% lidí. Dále tato studie zjistila, že záleží na vnějších okolnostech, zda mozek bude fungovat "mužsky" nebo "žensky".  V článku se uvádí: "Jestliže ženy bývají citovější, muži racionálonější, jestliže ženy zvládají více současných činností, ale neorientují se tak dobře v mapě, postrádají smysl pro humor a nejsou tak fyzicky výkonné, to vše je z podstatné míry výsledkem kulturních faktorů." a dále také: "Oblékáme-li už ta nejmenší nemluvňata do modré, respektive růžové, chválíme-li malé chlapečky, když tlučou dřívkem do lavičky, ale vybízíme holčičky, aby se neumazaly od písku, utváříme jejich budoucí preference. Tak můžeme vychovat dívku, která bude jako kluk nebo naopak zženštilého mladíka." Celý článek pojednávající o této studii najdete zde: https://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/411005-proc-zena-nemuze-byt-jako-muz.html

Pokud by tato uvedená teorie byla pravdivá, pak z toho pro mě vyplývá otázka, zda je homosexualita opravdu vrozená? Zatím jsem to bral jako fakt, že ano. Ale co když je výsledkem vnějších okolností? Co když jsou homosexuální lidé prostě obětí prostředí, ve kterém vyrůstali?  Co když je toto prostředí  bez jejich vědomí ovlivnilo natolik, že  se jejich mozek  rozhodl z nějakého nám neznámého důvodu pro tuto variantu? Je také všeobecně známý fakt, že v uzavřeném společenství jedinců stejného pohlaví (věznice, armáda, kláštery) dochází k homosexuálním stykům. Všichni známe ty vtipy o spadlém mýdle ve vězeňských sprchách. Tyto případy jsou vysvětlovány jako "náhražkové sexuální chování". Pokud ale tedy uzavřené prostředí může ovlivnit chování dospělého heterosexuálního jedince směrem k homosexualitě, jak si můžeme být jisti, že homosexuální prostředí v rodině dítěte, kterou rovněž můžeme považovat za uzavřené prostředí, neovlivní jeho budoucí vývoj?

I přes tyto myšlenky si myslím, že homosexualitu nelze označit za nemoc a už vůbec ne se ji snažit léčit. Protože pokud by moje úvaha byla správná a dětský mozek by si z nějakých důvodů vnějších okolností vybral variantu homosexuality, třeba proto, že chlapec vidí násilnického otce, bijícího matku a a nechce být jako on, pak už se s tím v dospělosti určitě nedá nic dělat. Děti jsou prostě výsledkem chování svých rodičů. Děti kuřáků častěji začnou kouřit, děti alkoholiků mají rovněž sklony k alkoholismu. Anebo jsme svědky přesného opaku, kdy se děti se svými rodiči vůbec neztotožní a co nejdříve je opustí. Třeba i homosexualita je určitá forma neztotožnění se s jedním z rodičů.

Ale právě tyto myšlenky mě vedou k tomu, že o povolení adopce dětí homosexuálními páry bychom měli hodně rozmýšlet. Homosexualitu samozřejmě tolerovat, ale nijak ji neoslavovat. A naopak co nejvíce podporovat klasický model rodiny, kde děti žijí se svými rodiči.