Místo, kde se zastavil čas

Dnešní příspěvek bude trochu jiný. Bude zase ze života, zase reálný, ale mnohým se může zdát, jako by pocházel ze země za zrcadlem, které navštívila nejenom Alenka, ale mnohé z dětí v nás samotných. Na jeden týden jsem se ocitl

V místech, kde se zastavil čas.

Je to možná dáno i tím, že jsem nebyl sám. S mým dávným přítelem a učitelem, mne dělí půl století, ale i přesto měli jsme si co říci nejen v tichu dne, které je tak jiné od toho městského, ale i v tichu přicházející noci.

Nebudu říkat, kde to místo je a neprozradím ani, kdy jsem tam byl, řeknu jen je krásné a ještě dnes cítím jeho pohlazení na duši.

Nebylo to zdaleka poprvé, kdy jsem jej navštívil, ale bylo to poprvé po více než dvou desetiletích, kdy jsem v něm opět zažil samotu ve dvou. Dva muži v plné síle, jednomu schází 6 let to stovky a druhému to samé do poloviny. Jeden s vlasem bílým, a druhý s lysinou, jež prosvítá vlasem tmavým, leč již prořídlým.

6 dní bez televize, bez rádia, bez spěchu a cizích hodin řídících čas nás obou.

Jen knihy, jen slova, vzpomínky na budoucnost v míře mnohem větší, než očekával bych a přesto občas probleskly ty minulé, na dobu před válkou i na tu krátce po ní. Na dobu zelenou i rudou. Na houby, na lyže, na lidi, vše v toku plynulém bez vln, které čeřily by hladinu dneška.

Vprostřed zeleně vnější i vnitřní, pečlivě pěstované pro zdravý vzduch a pohled, jenž těší srdce.

Společná procházka na rybník, jenž kdysi znamenal svět pro každého plavce z okolí. Dnes zeje prázdnotou, namísto výskotu dětí, šumění trávy a jen pár rybářů, kteří vzpomínají na dobu, „kdy ještě braly". Rozpadající se schody u kaberny a tráva do pasu.

Když jsem ze zeptal, kde všichni jsou, odtušil rybář prostě:

„V bazénech na svých zahradách. Na tabletech, mobilech a internetu“ a začal vyprávět, jaké to bylo dřív.

Řeč mu zarazilo jediné, věk bělovlasého mladíka vedle mne:

"Šest? To přeci není možné! Šest do stovky, to smekám"

A pak procházka dalších jeden a půl kilometru zpět, do zahrady u domu, kde čas neplyne, neb stojí. Do domu, v němž se energie obyvatel odráží na stěnách a pro sedmdesátníka není problém maraton na kole a ještě 10 km k tomu. Říkají tomu výlet.

A zde jsem se utvrdil, že dělám správně, protože svět bez odpadu je tu kvůli lidem, pro něž věk není víc než mávnutí křídla motýla a proto v závěru přikládám malou galerii z míst, kde se zastavil čas.

Místo, kde se zastavil čas v celé jeho kráse