Dnešní příspěvek bude trochu jiný. Bude zase ze života, zase reálný, ale mnohým se může zdát, jako by pocházel ze země za zrcadlem, které navštívila nejenom Alenka, ale mnohé z dětí v nás samotných. Na jeden týden jsem se ocitl
V místech, kde se zastavil čas.
Je to možná dáno i tím, že jsem nebyl sám. S mým dávným přítelem a učitelem, mne dělí půl století, ale i přesto měli jsme si co říci nejen v tichu dne, které je tak jiné od toho městského, ale i v tichu přicházející noci.
Nebudu říkat, kde to místo je a neprozradím ani, kdy jsem tam byl, řeknu jen je krásné a ještě dnes cítím jeho pohlazení na duši.
Nebylo to zdaleka poprvé, kdy jsem jej navštívil, ale bylo to poprvé po více než dvou desetiletích, kdy jsem v něm opět zažil samotu ve dvou. Dva muži v plné síle, jednomu schází 6 let to stovky a druhému to samé do poloviny. Jeden s vlasem bílým, a druhý s lysinou, jež prosvítá vlasem tmavým, leč již prořídlým.
6 dní bez televize, bez rádia, bez spěchu a cizích hodin řídících čas nás obou.
Jen knihy, jen slova, vzpomínky na budoucnost v míře mnohem větší, než očekával bych a přesto občas probleskly ty minulé, na dobu před válkou i na tu krátce po ní. Na dobu zelenou i rudou. Na houby, na lyže, na lidi, vše v toku plynulém bez vln, které čeřily by hladinu dneška.
Vprostřed zeleně vnější i vnitřní, pečlivě pěstované pro zdravý vzduch a pohled, jenž těší srdce.
Společná procházka na rybník, jenž kdysi znamenal svět pro každého plavce z okolí. Dnes zeje prázdnotou, namísto výskotu dětí, šumění trávy a jen pár rybářů, kteří vzpomínají na dobu, „kdy ještě braly". Rozpadající se schody u kaberny a tráva do pasu.
Když jsem ze zeptal, kde všichni jsou, odtušil rybář prostě:
„V bazénech na svých zahradách. Na tabletech, mobilech a internetu“ a začal vyprávět, jaké to bylo dřív.
Řeč mu zarazilo jediné, věk bělovlasého mladíka vedle mne:
"Šest? To přeci není možné! Šest do stovky, to smekám"
A pak procházka dalších jeden a půl kilometru zpět, do zahrady u domu, kde čas neplyne, neb stojí. Do domu, v němž se energie obyvatel odráží na stěnách a pro sedmdesátníka není problém maraton na kole a ještě 10 km k tomu. Říkají tomu výlet.
A zde jsem se utvrdil, že dělám správně, protože svět bez odpadu je tu kvůli lidem, pro něž věk není víc než mávnutí křídla motýla a proto v závěru přikládám malou galerii z míst, kde se zastavil čas.
