Rakouské e-Zdravotnictví z jiného úhlu pohledu

Minulý týden jsem měl příležitost seznámit se se stavem, a hlavně právní a technickou architekturou, elektronického zdravotnictví v Rakousku. Z Vídně jsem odjížděl se smíšenými pocity…

O tom, že by české zdravotnictví potřebovalo zmodernizovat a o konkrétních projektech e-health (z nichž se bohužel žádný nerealizoval) se toho napsalo hodně. České elektronické zdravotnictví je stále spíše v plenkách, a to i přes některé pokusy s tím něco udělat. A jak je to u sousedů? O rakouském e-healthu si můžete přečíst stohy dokumentů, katalogů best practices, článků apod. Mě zajímal zejména z praktického hlediska globální architektury. Uznávám, že architektura e-governmentu asi není něco, o čem by se všichni bavili za dlouhých zimních večerů, nicméně nebudu vás zatěžovat technickými pojmy - spíš to vezmeme ryze prakticky.

V Rakousku vznikalo tamní elektronické zdravotnictví na solidních základech e-governmentu jako takového. Tím se vyřešila spousta problémů. Protože již v době, kdy se začal budovat jakýsi národní zdravotnický registr (takzvaná ELGA) byly jasné již třeba principy identifikace konkrétní fyzické osoby, či principy využití čipových karet v e-governmentu, mohli se architekti a autoři soustředit na odborné věci, jako je soupis anamnestických dat pacienta, jeho propojení s lékařem, či elektronické recepty (e-preskripce). Bylo i z čeho vycházet, neboť existoval systém lékáren, kde lékárny a lékárníci již v té době měli evidenci až neuvěřitelného množství dat o pacientech a jejich léčbě.

Také důvody, pro které bychom zde zaváděli elektronické zdravotnictví ve smyslu zdravotních registrů, jsou jiné. Zatímco v Rakousku to bylo především bezpečné a efektivní uspořádání a výměna informací k danému pacientovi mezi zdravotnickými zařízeními a elektronizace medikace, u nás bude jistě na jednom z předních míst kontrola v celém systému. Ta totiž v Rakousku takřka chybí - prostě zatím nemají potřebu kontrolovat efektivitu vynaložených prostředků na léčbu a nebo sledovat kvalitu léčby a péče poskytované jednotlivými lékaři či zdravotnickými zařízeními. V prostředí ČR by to však muselo vypadat opravdu trochu jinak.

Pacient až na Xtém místě

Tamní principy nejsou překvapivě vystavěné na tom, že pacient je na prvním místě. Ano, je tam velice dobře vyřešena bezpečnost dat i přístupu k nim, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že pacient je jen jakási volně plynoucí bublina a hlavní důraz se klade na lékaře a lékárníka. Popravdě řečeno, to se mně osobně zase tak moc nezamlouvá. Pacient je sice objektem, který je základní entitou, kolem níž se shromažďuje spousta dat, ale jak jsem se dozvěděl, rakouský občan nemá kupříkladu příliš možností, jak do svých dat vstupovat či zjistit, jaká konkrétní data jsou o něm vedena. Ochrana osobních údajů v Rakousku je velice tvrdá, ovšem získat ucelený obrázek o tom, jaká data jsou o něm vedena a s jakými vazbami, není jednoduché.

U nás bychom měli jít cestou pacientského portálu, kde by i nositel dat měl mít nad jejich využívání svoji kontrolu.

Recepty k dokonalosti

V Rakousku existuje propracovaný systém takzvané elektronické preskripce, tedy elektronické předepisování receptů. Funguje to tak, že lékař vystaví recept tak, že jej zapíše do databáze a pacient si po prokázání se kartou může léčiva vyzvednout v kterékoliv lékárně - celým systémem neprobíhá ani jeden papír.

Dost mne vyděsila ale volnost lékárníka, který může sám rozhodnout o substituci (nahrazení jiným prostředkem se stejnými či podobnými účinnými látkami), a to bez dalšího souhlasu lékaře. To je ve věku databází s propojením na seznam léčiv a jejich kontraindikací (situace, kdy nelze medikament předepsat a užívat) sice na jedné straně řešení jistě rychlé, na druhé straně se i tady nemohu zbavit pocitu, že lékař je zde odsunut na jakousi druhou kolej až za lékárníka.

Lze najít jistě podobnost s českým systémem, kde se také předepisují v určitých případech pouze účinné látky, přesto u nás má vždy první a rozhodující slovo lékař, který lék předepsal.

Abyste mohli léčit, potřebujete kouzelnou krabičku

Technicky je celý systém zdravotnických registrů vymyšlen tak, že kterýkoliv lékař jej musí využívat. K systému se připojí speciální krabičkou, již připojí ke svému počítači, ta funguje jako jakýsi hardwarový router a tunelovač a vytváří zabezpečené VPN spojení do vnitřní infrastruktury systému. Oba články - tedy pacient i lékař se pak přihlašují a autorizují svojí čipovou kartou.

Pro prostředí českých zejména malých praktických lékařů poněkud nepraktické. Při řešení v našich podmínkách bude jistě nutné vyřešit jak internetové připojení lékaře (včetně jeho rychlosti a kvality), tak i samotný zápis dat do systému a vazbu na další dokumentaci u lékaře.

Bez záchranných složek

Co mě hodně překvapilo, je fakt, že s celým systémem vůbec nepracuje záchranná služba. Ukazuje se, že i když jsou v systému základní data, která by záchranář v případě akutního stavu mohl využít, jednoduše se k nim nedostane, neboť ekvivalent “záchranné služby” stojí v Rakousku zcela mimo systém čerpání a využívání zdravotnických informací. To samo o sobě je alespoň pro mě poměrně znepokojující, neboť se tím nevyužívá jedna ze základních možností, kterou lze shrnout do hesla “data zachraňující život”.

Od počátku jsme v rámci českého e-Zdravotnictví počítali se zdravotnickou záchrannou službou jako s jedním z prioritních článků celého řetězu.

V systému jen vodítka

ELGA jako primární portál pro sdílení medicínských dat o pacientech není postaven jako úložiště a prostředek pro sdílení celé primární dokumentace. Ve skutečnosti to celé funguje vlastně tak, že v systému jsou zapsány pouze jakési informace (metadata) popisující danou péči u daného lékaře (třeba vyšetření), ale samotná dokumentace zůstává u samotných lékařů, a to jak v digitální, tak stále ještě ale hojně i v papírové podobě. Pokud tedy jeden lékař potřebuje přímo dokumentaci vyšetření pacienta od druhého, musí jej kontaktovat. Existuje sice možnost jakýchsi “virtuálních konzilií”, ale ta se pohříchu moc nepoužívá.

Vše jede bez kontroly

Jak už jsem psal, systém není primárně určen ke kontrole, a to ať už kontrole kvality či efektivity péče, kontroluje se pouze bezpečnost nakládání s daty. Lékařská komora má jakési sebekontrolní mechanismy, ovšem co se týče vykazování a vyplácení prostředků lékařům za poskytnutou péči i kontrola medikace a využívání respektive užívání medikace v systému moc nejsou. Ale je to jedna z otázek budoucnosti, kterými by se v Rakousku chtěli zabývat.

Shrnuto a podtrženo

Pochopitelně obě země mají svá specifika a české e-Zdravotnictví je a bude trochu o něčem jiném. V Rakousku se mi zdá moc nehledí do budoucna. Mají sice obrovské množství dat, ovšem nemají nad nimi žádnou analytiku, žádnou efektivní inteligenci. A navíc také trochu tápou ve standardech výměny dat medicínského druhu, ale to je bohužel věc obvyklá skoro všude.