Od sci-fi ve veřejné správě k realitě

Dnes potěším zase ajťáky. Tentokrát to bude o architektuře ... Zamyslel jsem se nad některými reakcemi na moje tvrzení o vztahu mezi dodavateli a veřejnou správou.

Před časem jsem dal na Facebook napůl vážně míněný a napůl nadsazený post o tom, že jsme se jako vláda dostali do situace, kdy "chceme po dodavatelích dokonce i nějakou práci" (najděte si to ve skupině ČSSD). Sešlo se mi několik reakcí, z nichž dvě mě zaujaly. Jedna tvrdila, že jsme "stejní jako oni" - přičemž ONI jsou asi ODS a TOPka. Druhá říkala, že dodavatelé jsou vlastně skoro chudinky a že náš postoj k věci jim moc nepomáhá.

Ponechám stranou to, jestli účelem státních veřejných zakázek je "pomáhat dodavatelům", já původně myslel, že účelem je "pomáhat státu vybudovat to a to ...". Přeci jen mě ale v kontextu poněkud pokřiveného ICT trhu v České republice napadá několik postřehů k tomuto tématu. Ano, v jedné věci to dodavatelé informačních systémů nemají moc jednoduché. A to - promiňte mi tu upřímnost - že jednoduše "stát moc neví, co chce". Když jsme na MPSV připravovali veřejné soutěže na některé informační systémy, sami jsme se potýkali s tím, do jaké míry je vhodné (a dokonce i přípustné) specifikovat podrobné požadavky. A co byste řekli? Největším problémem není právní stránka věci, ale právě definice těch požadavků. Na jedné straně stolu sedí úředníci, kteří vědí, "co dělají v systému", ale nemají nejmenší ponětí, jak systém funguje a proč funguje právě takhle. Nelze se na ně zlobit, oni od toho jednak nejsou a jednak je bohužel dlouhodobým zvykem dodržovat ve veřejné správě "zvykové právo". To v praxi znamená něco ve stylu: "Co na tom, že jsou základní registry? Náš systém se na ně nemůže napojit, protože dodavatel říká, že registry nefungujou" (to není případ MPSV, ale už minimálně dvakrát jsem se s tím setkal jinde). A na druhé straně stolu sedí pracovníci sekce IT, kteří sice umí poptat a hlavně pak provozovat informační systém, ale zase nemají tušení, co má systém dělat. A ani oni od toho nejsou.

Logicky tedy docházíme k potřebě míti architekty. A to pokud možno architekty natolik univerzální, aby pojali pokud možno veškerou legislativu, požadavky na systém, architektonické principy, vazby mezi jednotlivými systémy, realizaci služeb veřejné správy, architekturu infrastruktury a v nejlepším případě byli i tak trochu programátory, kdyby náhodou "něco" a tak trochu právníky specializujícími se na zakázkové právo. Opomenu-li že takoví univerzální hrdinové prostě neexistují, je dobré, že si veřejná správa (a nejen aktivní Ministerstvo vnitra) uvědomuje, že architektura je potřeba.

Výsledkem je docela střízlivý odhad, že v následujících dvou letech budeme potřebovat zaměstnat ve veřejné správě tak 80 architektů. No a to jsem zvědavý, kde je za platových podmínek, které úřady nabízí, vezmeme? Samozřejmě cesty tu jsou. Třeba si je můžeme „vychovat“ (byť je třeba počítat s tím, že po zacvičení nejspíš z veřejné správy odejdou), nebo si je můžeme outsourcovat (což mi vzhledem k povaze a důležitosti architektury ve velkých úřadech nepřijde jako dlouhodobě příliš šťastné řešení), nebo se postupně můžeme dostat do stavu, kdy tvorba architektury bude jen vyplňování jednoduchých šablon a modelů (což ve veřejné správě je sice způsob oblíbený, ale naprosto k ničemu).

Takže abych to shrnul. Sice na to nemáme dost lidí, ale uvědomujeme si již alespoň, že architekturu budeme potřebovat a víme rámcově, jak ji chceme budovat. A věřte, že to je ohromný krok kupředu - i když krok první a nikoliv doufám poslední.