Hajzlíková filozofie

Stala se mi úsměvná příhoda. Nebojte, není to nic zvrhlého nebo sprostého, jak by se podle názvu mohlo na první pohled zdát.

V rámci dovolené jsme s mojí přítelkyní Dášou jeli na již tradiční výlet do obce Jedlová. Pokud tam budete mít někdy cestu, rozhodně navštivte tamní nádražní hospodu, ale nechci dělat reklamu. Po cestě zpátky jsem měl jednu z pro mne relativně vzácných příležitostí jet vlakem Regionova, to jsou - pro nás metropolitany - takové ty nové soupravy pro lokálky. Protože v okolí Prahy takové soupravy dneska už prakticky nenajdete, neboť skoro všechny spoje příměstských tratí jsou obsazovány moderními soupravami pod dobře známým názvem 471, nemáme my Pražáci k jízdě Regionovou moc šancí.

Jak už to tak bývá, vlak jsme skoro dobíhali - no to trochu přeháním, ale... - zkrátka, odskočit si jsem jako závažnou touhu pojal až ve vláčku. Po chvilce zápasení s dveřmi skoro jako na kosmické lodi našla Dáša kouzelné tlačítko a to způsobilo otevření dveří a vpuštění mne do kabinky. Jistě, teď nebude vadit, když následný děj přeskočím a dostanu se až k okamžiku, kdy jsem chtěl onu kabinku zase opustit. Moje naivní představa, že totiž tlačítko na vnitřní straně dveří bude umístěno nějak inteligentně, se ukázala jako zcela mylná. Poté, co jsem stylem "spiderman v akci" doslova prolezl celou půlkruhovou kabinku, jsem to vzdal. Zdrcen a přemožen tlačítkem, které se mi jistě někde poťouchle vysmívalo, jsem si sedl a začal se zaobírat představou, že mne najdou až večer někde v depu, až budou uklízet vagon. Má snaha zavolat mobilem Dášu také vzhledem k absolutní absenci sítě, nebyla korunována úspěchem. A pak ve mně hrklo! Začal jsem intenzivně přemýšlet, jak často uklízejí a prohlížejí vagony? No, hned tak tady neumřu, utěšoval jsem se. Vody je tu dost a jídlo - vždyť papírové utěrky jsou vlastně výživňoučká celulóza, takže přežít se tu dá. Představa kostry, kterou náhodou objeví za dvacet let, až vagon doslouží, mě i rozesmála.

Naštěstí, chvíli před cílovou stanicí, mne Dáša začala hledat. Mé bušení na dveře vyslyšela a tlačítkem z vnější strany mne vysvobodila. Kolemjdoucí průvodčí - pochopitelně, až když se s Dášou dostatečně vychechtali - mi pak tlačítko vevnitř ochotně ukázal a dodal, že pro lepší orientaci svítí. Děkuji mu za tuto hodnotnou informaci a jsem rád, že jsme se tomu všichni zasmáli, alespoň jsme mu zpříjemnili jinak asi dost jednotvárnou službu.

Z celé téhle situace jsem si odnesl několik věcí: Jednak, a to je asi to nejdůležitější, se lidi ještě umí smát. A pak taky poučení do budoucna: Člověk musí vědět, kde je to důležité tlačítko.