V dnešní záplavě valentýnských témat bude asi můj příspěvek působit jako pěst na oko. Ale vlastně i o to půjde...
Byl jsem v pátek na jedné akci a naprostou náhodou jsem se tam potkal s jedním z účastníků demonstrací minulou sobotu. Patřil k těm pár desítkám těch, kteří přišli podpořit vládu a snahy o lidský sociální přístup, naopak protestovat proti stále rostoucí xenofobii a fašismu u nás. Meritum věci nechme na chvíli stranou a nezabývejme se ani průběhem a výsledky oněch demonstrací. Naše plodná diskuse se nakonec stočila k poměrně jednoduché otázce: Stačí proti fašismu a xenofobii bojovat jen slovy? Nezačíná se opakovat historie třicátých let? To druhé pochopitelně já posoudit neumím. Na to první pak ani já nemám jednoznačnou odpověď.
Je nesporným faktem, že nám společnost s prominutím tak nějak hnědne. Ta většina z ní hnědne neofašistickými náladami, a ta druhá, aby se pomalu bála vyjádřit své názory a nehnědla strachy o demokracii. Samozřejmě jsem to zlehčil, ale upřímně, z otázky samotné dost mrazí. Nemůžeme pořád dělat, že se nic neděje, abychom se totiž potom nedivili. Je otázkou, jak se má v takové situaci zachovat stát? Má stát působit (tak jako doposud) antikonfliktně, nebo má potlačit jakékoliv porušování zákona tvrdou represí (včetně různým šibenicím na demonstracích apod.)? A udělá-li to stát, neobrátí se to proti smyslu věci? Ponechme stranou, že i vysocí politici (třeba ODS, že?) se de facto zastávají pachatelů podle mne regulérního teroristického útoku na sociální organizaci Klinika. Druhá strana se ale ptá, proč stát nepostupuje tvrději? Proč je to jen "výtržnictví"? Proč to prostě nenazveme pravými jmény "fašistický terorismus"? Jak dlouho budeme přes nastupující realitou zavírat oči? A co máme dělat, až oči otevřeme?
Jsem rozumný člověk, a tak vím, že "postřílet je" je stejné, jako když oni na nás chtějí "vzít kalašnikovy". Je to velice citlivé. Na jednu stranu stát musí prosazovat právo, padni komu padni, na druhou stranu je stát v docela blbé situaci, když tyhle radikály otevřeně podporuje prezident, kterému na tom navíc nepřijde vlastně nic divného a který zcela vědomě těží ze své zdánlivé nedotknutelnosti. Otázka je, co bude následovat? Na obou stranách.
