Někdy asi ve druhé třídě jsem si konečně našla kamaráda. Přišel k nám z Hradce, kde měl myslím tátu a jeho máma zde byla kvůli nějaké práci. Rychle jsme se skamarádili. Nosil brýle a byl hrozně t
Toto je další pokračování mého příběhu. Než začnete číst, přečtěte si prosím jeho první a druhou část, na kterou toto vypravování přímo navazuje.
Někdy asi ve druhé třídě jsem si konečně našla kamaráda. Přišel k nám z Hradce, kde měl myslím tátu a jeho máma zde byla kvůli nějaké práci. Dost rychle jsme se skamarádili. Nosil brýle a byl hrozně trhlej, dokonce snad víc, než já. Neustále jsme spolu vymýšleli nejrůznější vylomeniny. Jednou jsme si dokonce hráli na to, že otrávíme naší třídní pomocí dortu, který jsme umíchali ze všech možných věcí, které jsme u mě doma našli. Náš „recept“ čítal nejrůznější čisticí prostředky, barvy z garáže, saze či dokonce zbytky cementu. Tohle pochopitelně nemohlo fungovat. On to bral jenom jako hru, já však ne. Představovala jsem si, že jednoho dne tu svini, co mě nutí chodit svlečenou školní chodbou, konečně vytrestám. Tenhle kluk se však po pár měsících odstěhoval zase zpátky do Hradce. Vůbec se se mnou nerozloučil, dokonce mi o svém odjezdu ani neřekl. Tenkrát jsem to hodně obrečela. Postupem času jsem však o našem kamarádství a jeho upřímnosti dosti pochybovala. Od té doby jsem už pak zůstala téměř po celou dobu jenom sama.
Šikana se mezitím stále více rozvíjela, každodenně jsem slýchala od svých spolužáků hlášky jako „smrdíš, chcípni“ a jiné nadávky, často i narážky na rodiče. Ostatní se na mě dívali štítivými pohledy, odsedávali si ode mě na obědě. V lavici jsem seděla skoro vždy sama až na výjimky, kdy ke mně učitelka občas někoho posadila (za trest), ten dotyčný byl poté předmětem posměchu i lítosti ostatních. Bezpečně jsem se necítila ani cestou ze školy, spolužáci mě po cestě pronásledovali a pokračovali ve svém vyhrožování a nadávkách. Jedna stejně stará spolužačka mi dokonce už tehdy vyhrožovala zabitím, to bylo ve druhé třídě. Často jsem chtěla zavolat na někoho z náhodných kolemjdoucích a poprosit ho o pomoc, ale nikdy jsem se neodvážila.
Jeden čas si mě vyhlédla asi o pět let starší poloviční Romka, která bydlela pár domů od nás v polorozbořené chatrči a při každé cestě ze školy, cestě na nákup nebo i obyčejné procházce si mě vždy „odchytla“ a odmítala pustit dále, často mi vyhrožovala, že mě zabije nožem. Jednou za mnou běžela až domů. Utíkala jsem jako o život. Po krátké chvilce, která se však zdála jako věčnost, jsem konečně doběhla domů a rychle za sebou zamkla. Srdce mi silně tlouklo od strachu i vyčerpání z běhu. Bušila zběsile na dveře. Otevřela jí tátova tchyně a prohodila jen cosi jako „No tak holky neblbněte.“ Byla jsem k smrti vyděšená a ona se mě ani nezastala, ani ji nenapomenula. Cítila jsem se zrazená, ostatně jako vždy.
Z celého sledu příhod si vzpomínám také na jeden příběh z družiny. Byly tam takové dvě holky asi o tři roky starší než já. Jedna z nich se myslím jmenovala Šárka. Ty dvě se jednoho dne rozhodly na mě připravit past. Nejspíš jen tak pro zábavu. Začalo to tak, že mě přesvědčovaly, abych rozházela písek na chodbě družiny. Samozřejmě jsem nesouhlasila. Šla jsem raději ven. Když jsem se však po chvíli vrátila, stály tam ony dvě. Jedna z nich mi rychle vrazila do ruky hromádku písku. Obě ihned odeběhly pryč, to na mě žalovat. Následovalo jednání s učitelkou, při kterém jsme byly postaveny proti sobě. Já bez špetky sebevědomí a ony dvě, o tři roky starší a tudíž pravděpodobně důvěryhodnější. Neměla jsem potřebnou kuráž, postavit se dvojici starších holek, přesto jsem se nejprve snažila vysvětlit svoji pravdu. Ony vše tvrdě popíraly a já pomalu ustupovala. Muselo to vypadat, jako kdybych opravdu lhala. Nakonec mi učitelka přísně řekla: „Šárka se tě zastává a ty to na ni ještě svádíš!“ Musela jsem za trest uklízet celou chodbu. Při té práci jsem mezitím se slzami v očích přemýšlela o tom, proč to jenom udělaly. Vždycky jsem si myslela, že se s nimi můžu normálně bavit, ač jsme nebyly žádné kamarádky. Moje dvě spolužačky, které mě při tom ponižujícím úklidu viděly, mi naštěstí uvěřily. Alespoň jsem se díky nim necítila až tak hrozně. Nicméně to ve mně zanechalo křivdu na hodně dlouho. S těmi dvěma holkami jsem se potom už nikdy nebavila. Byly to ale hlavně ony, kdo se mi po tom začal vyhýbat. Možná to celé byl jen jejich způsob, jak mi naznačit, že se se mnou nechtějí už více otravovat.
http://www.facebook.com/alena.blog/
