Nic není nikdy jen tak pro nic za nic. Za vším stojí nějaký příběh. Ten můj je poměrně dlouhý, místy komplikovaný a pro mnohé může být možná i nepochopitelný. Takže teď zase na chvíli zpět do tvr
Toto je druhé pokračování mého příběhu. Než začnete číst, přečtěte si prosím jeho první část, na kterou přímo navazuje. Vítejte v mojí hlavě-část první
Skoro každý den jsem sama bez vědomí rodičů obcházela okolí, nejčastěji blízký lesopark a také přilehlou skládku odpadů, která tam tehdy byla. Často jsem se tam se zájmem přehrabávala a občas přinesla nějaký ten „poklad“ domů. Snívala jsem totiž o tom, že si ze součástek postavím jednoho dne svoji vlastní motokáru. Nějaké dosti podivné vozítko na nožní pohon jsem dokonce postavila, po pár zkušebních jízdách se mi ovšem rozpadlo na kusy. Naše tenkrát ani moc nezajímalo to, že se tam můžu o něco pořezat nebo si jinak ublížit, ani to, že je tam plno špíny a značné riziko infekce. Občas jsem tam objevila i nějakou tu injekční stříkačku. Úplně nevíce jim vadilo to, že s těmi donesenými věcmi dělám doma nepořádek. Ani je snad moc nezajímalo, co vlastně dělám. Často, když mě vodili do školky, říkali: „Alespoň od tebe bude na chvíli pokoj.“ Vlastně mi to říkali po celý život.
Dětská mozková obrna, epilepsie pobyty v nemocnicích, ale na to si už příliš nepamatuji. Vlastně mám v hlavě jednu krátkou a mlhavou vzpomínku. Vzpomínám si, jak jsem se najednou zčistajasna probrala v nemocnici. Na sobě erární vestu a na ruce pod obvazem připevněnou kapačku. Byl to příšerný šok. Člověk si jasně pamatuje, jak si ještě před chvílí hrál ve školce a najednou leží v nějakém cizím pokoji na železné posteli, nad sebou zářivky, které mu tak nesnesitelně svítí do očí a okolo bílé zdi. Pamatuji si, že jakmile jsem uviděla první sestřičku, zeptala jsem se jí, jestli to není sen. Odpověděla, že ne. Ihned jsem v panice začala křičet. Tahle sestřička však neměla pro mé pocity příliš pochopení. Zařvala na mě, ať jsem hned zticha, nebo že mi dá pár facek. Takhle tam křičela na všechny plačící děti. Vedle mě leželo malé miminko, které neustále plakalo, a k němu se chovala naprosto stejně. Měla dlouhé kudrnaté blond vlasy. Byla to jediná dlouhovlasá sestřička, kterou jsem tam viděla. Ostatní byly krátkovlasé (já jsem tehdy měla z krátkovlasých žen strach), ale hodné. Tato ukřičená sestřička tam však byla jenom asi první den mého pobytu. Poté jsem ji už neviděla. Celkem jsem tam strávila tuším asi týden.
Vše se ovšem teprve zhoršilo až po nástupu na základní školu. Ostatní si hned všimli, že nezapadám a začali mě provokovat. . Ale mnohem horší bylo chování tehdejší třídní učitelky. Přestože jsem již před nástupem do první třídy uměla číst i psát, tam jsem byla jedna z nejhorších (později jsem se dokonce dozvěděla, že mě chtěli dát do zvláštní školy). Prostě jsem nezapadala do systému. To už se pomaličku dostáváme k tomu, jak jsem po celých devět let doslova bojovala se školou.
Učitelka mě před ostatními spolužáky neustále shazovala. „Nevšímejte si jí, ona je divná a jen potřebuje publikum “, nabádala ostatní žáky. Vím, že to se mnou nebylo díky mé údajné hyperaktivitě a odlišnosti nikdy příliš jednoduché. Nikdy jsem nebyla žádná vzorná studentka, alespoň na základce rozhodně ne. Úplně nejhorší však byly tělocviky, respektive to, co bylo potom. Nikdy jsem se nestihla po cvičení dostatečně rychle převléknout, a proto jsem musela napůl oblečená jít přes celou školu, za přihlížení ostatních učitelů a žáků, až do třídy, kde jsem se teprve směla obléknout. „Milá paní učitelka“ totiž nechtěla, aby na mě musely ostatní děti čekat a toto ji přišlo jako nejlepší řešení. Tohle následovalo prakticky po každém tělocviku. Hodně lidí včetně mých rodičů o tom vědělo, ale nikdo s tím nic nedělal. Skoro to vypadá, že to bylo tak správně.
http://www.facebook.com/alena.blog/
