Někomu může možná tento článek připadat kontroverzní, někoho může možná pobouřit. Rozhodla jsem se s vámi nicméně podělit o svoji třítýdenní zkušenost dobrovolníka v jednom řeckém uprchlickém centru.
Mezi lidmi narůstají obavy. V médiích se neustále dovídáme další a další zprávy o teroristických útocích a v žádném případě bych tímto nechtěla nikterak zlehčovat závažnost těchto činů. Již dlouhou dobu se mě nicméně držela myšlenka poznat celou situaci z trochu jiné strany. Chtěla jsem znát pravdu.
Proto, když se mi před časem naskytla příležitost vyučovat angličtinu v jednom z uprchlických center, příliš dlouho jsem neváhala. Vyřizování probíhalo poměrně hladce již během několika dnů jsem se setkala s několika dalšími dobrovolníky. Většina z nich neskrývala své nadšení při tuto práci. Naše setkání probíhalo ve špinavém prostředí bývalého hotelu, který byl skromně zařízen jako denní stacionář. Nebudu lhát, začínaly se mě zmocňovat obavy. Neznámé prostředí připomínající spíše squat a přemíra lidí, vůči kterým mám v sobě stále mnoho předsudků, to vše na mě působilo ne příliš dobrým dojmem. Nicméně již při druhé návštěvě mě můj prvotní strach opustil. Už to nebyla jen jakási zchátralá budova, ale centrum, které mělo jméno, Khora.
Nastal první den, kdy jsem se měla setkat se svými studentkami. (Měla jsem na starost pouze ženskou skupinu, a proto bych ze svých dojmů nerada vyvozovala závěry.) Moje dojmy byly však více než pozitivní. Bez výjimky všechny měly obrovský zájem se učit a moc dobře si uvědomovaly, že toto je jejich jediná možnost žít lepší život. Ačkoli nejmladší z dívek bylo pouze jedenáct let, její chování a vystupování spíše připomínalo chování dospělé ženy. Mezi pár zdánlivých maličkostí, které mě překvapily a potěšily patří také to, že mi téměř všechny po každé hodině děkovaly za to, že jsem je učila. Bylo na nich vidět, že si pomoci ostatních cení. Možná právě i díky jejich přístupu (a telefonu s překladačem) jsem se dokázala přenést i přes značnou jazykovou bariéru. Mnoho z nich neumělo příliš ani naši abecedu. Sama jsem měla tu možnost se v rámci kurzu zkusit naučit základní fráze arabštiny a turečtiny, které jsem měla na základě nahrávky zopakovat. Tehdy jsem definitivně pochopila, že to rozhodně nebude lehké.
Po nějaké době jsem začínala narážet na po mě zpočátku nepochopitelné odlišnosti. Bylo to už ke konci kurzu a dvě nové studentky se chtěly zapojit do výuky. Pokusila jsem se jim vysvětlit, že musejí počkat několik dní, než bude zahájen nový kurz. Pro ně však tato zdánlivá banalita představovala neskutečný problém. Sally, se kterou jsem se tam seznámila mi vysvětlila, že většina z nich je zvyklá bojovat o holý život. Z toho důvodu jsou zvyklí bojovat o své místo a vzdorovat všemu a všem. Nemám si to tudíž brát osobně.
Sally byla Londýňanka, učitelka s mnohaletou praxí. Moji pozornost si získala poté, co poměrně rázně upozornila jednoho z vedoucích centra, že teď dovnitř nesmí. Takzvané „Education floor“ bylo dopoledne přístupné pouze pro ženy. Bylo úplně jedno, jestli to byl někdo z uprchlíků nebo jeden z jejích „nadřízených“, Sally dala každému jasně najevo, že si zde potrpí na pořádek. Osobně jsem ji velice obdivovala, ona byla ten typ ženy, která drží okolní situaci pevně ve svých rukou. Ač na první pohled působila poměrně přísně byla to laskavá žena, která mi v mnoha věcech ochotně pomohla.
Jak čas pomalu plynul, já jsem začínala stále více a více přemýšlet, kdo jsou vlastně ti lidé, kteří utíkají ze svých domovů. Během jednoho z rozhovorů se Sally jsem se dozvěděla o tom, že většina z nich si Evropu až příliš idealizuje. Přišli sem z jejich válkou poznamenané vlasti a představovali si, že zde je pravý ráj. Poté co se však setkali s realitou, cítí značnou frustraci. V Řecku, které je poznamenané krizí a není zde práce ani pro místní obyvatele se jen těžko zařazují. Mnoho z nich prý před válkou patřilo ke střední či vyšší vrstvě a zde žijí v nejhorších částech města pohromadě s narkomany a prostitutkami kde je na ně nahlíženo stejně. I zde se vyskytovaly dvě skupiny, tzv. ekonomičtí uprchlíci a ti, kterým šlo skutečně o jejich holý život. Již hned na počátku mého působení jsem zde byla svědkem situace, kdy se na jedné z našich společných porad řešilo zmiňování citlivých témat ve výuce. Jedna z dobrovolnic tam měla svým studentům zadat práci na téma rodina. Bohužel v této skupině převažovali ti, kteří většinu svých rodinných příslušníků ztratili.
Během svého zdejšího pobytu jsem potkávala mnoho lidí odlišných kultur. Mimo Khoru však příval uprchlíků nebyl příliš znát. Z celou dobu, co jsem zde strávila, jsem se kupodivu nesetkala s ani jednou ženou v nikábu natož burce. Oblečení většiny zdejších žen se zde skládalo z trika s dlouhým rukávem, legín, volné tuniky a hidžábu. Je ovšem pravda, že jsem zde potkávala spíše mladší ženy zhruba okolo dvaceti let.
Ráda bych to teď celé uzavřela nějakým konečným názorem na zdejší situaci. Bohužel ani po této zkušenosti se rozhodně necítím dostatečně kompetentní k vyvozování jakýchkoliv závěrů. Berte toto tedy prosím jen jako soubor mých osobních a značně subjektivních dojmů. Konečný názor nechávám na každém z vás.
