Krevní pouto

Bylo právě šest hodin ráno, když se pokojem staré ubytovny rozezněl řinčivý zvuk budíku, který Sofii vytrhl z jejího věčného snění o lepším životě. O životě, kterým žili všichni běžní lidé, lidé, se kterými se dnes už nestýkala. Vyhýbali se jí velkým obloukem. Kdo by se také chtěl bavit s prostitutkou. Ona o to ostatně stejně vůbec nestála. Pro své zákazníky byla jen kus masa, hračka, která funguje tak, jak si jí řeknou. Pro svého pasáka představovala velice cenné zboží a pro společnost jenom obyčejný odpad. Ne, takovéhle lidi by nemohla ani v nejmenším zajímat.

Pomalu se posadila na svém lůžku, protřela si oči a přemýšlela, co si vzít dnes na sebe. Její pasák ji na dnešek prý dohodil fakt dobrýho zákazníka, to by chtělo něco extra. Měla bych si vzít to nové černé krajkové prádlo, nebo radši to červené? Za neustálého rozmýšlení se pomalu šourala do koupelny. Pustila sprchu. „Sakra. Už zase není teplá voda. Tenhle bejvák je fakt hroznej, “ nahlas si zanadávala. Tohle však nebylo to, co ji opravdu trápilo. Vylezla ze sprchy, zabalila se do ručníku a vrátila se zpět k přebírání prádla. „To červený bude stejně nejlepší,“ usoudila nakonec. Rychle se oblékla, dala vařit vodu. Pořádný kafe bylo to, co v tuhle chvíli potřebovala asi nejvíc. Zalila hrnek s kávou, sedla si ke stolu, vzala si jedno cigáro s krabičky, kterou tam měla vždy po ránu připravenou a konečně si zapálila. Chvíli ještě rozjímala o životě, když vtom zaslechla pod svým oknem klakson. „K čertu, Patrik je už tady. Budu sebou muset hodit.“ Rychle si obula své boty na šíleně vysokém podpatku, přes sebe přehodila přes sebe červený lesklý kabátek, ve které měla vždycky nejlepší kšefty. Přitahoval pozornost a to alespoň pro svou práci potřebovala. „No jo, vždyť už du. Nech už toho troubení“ Popadla kabelku a vyrazila zbrkle ze dveří.

Patrik na ni dole už netrpělivě čekal. Netvářil se moc Příjemně. Neměl rád, když jeho ovečky nechodí včas. „Kde ses zase tak dlouho flákala? Doufám, že sis na sobě dala alespoň pořádně záležet. Víš přece, že Igor hroznej puntičkář. Vyprávěl jsem ti doufám o Igorovi. Ne? Tak to ho teprve poznáš.“ Sofie za sebou prudce zabouchla dveře a Petr a spěšně rozjel. Jel jako vždy jak šílenec. Na to ale byla už zvyklá. Uběhlo asi patnáct minut a ozvalo se skřípení brzd. Petr právě zastavil před jakýmsi nóbl hotelem. „Jsme na místě. Igor bude čekat na sto dvacet čtyřce, ve druhým patře. Kdyby na recepci někdo kecal, tak řekni, že si jeho mladší ségra.“ Sofie vystoupila. Poklidně prošla recepcí. Nikdo si jí patrně ani nevšiml. Vyjela výtahem nahoru a za několik málo okamžiků už stála před pokojem s číslem 124. Hrdlo se jí podivně sevřelo. Tohle se jí normálně nestávalo. Náhle pocítila, jako kdyby se mělo něco hodně divného přihodit. Pomalu se nadechla a zaklepala na dveře.

Po chvilce čekání se dveře konečně otevřely. Ven vyšel vysoký muž s bradkou. Mohlo mu být něco okolo čtyřiceti. Jeho černé vlasy zdobily počínající šediny. „Sofie?“ řekl a vzal ji lehce za ruku. Cítila se jako omráčená a neustále sledovala jeho skoro až uhrančivé oči. Pomalu ji vtáhl dovnitř. „Víš… Já vlastně nejsem tvůj skutečný zákazník.“ Začínal se jí stále více zmocňovat ten divný pocit, že se tady děje něco divného,  snad jakási předtucha. Muž pokračoval: „Můj bejvalej spolupracovník mě kdysi podrazil. Nemůžu dopustit, aby z toho jen tak vyváznul. Potřebuju tě jako volavku. Nebo ještě líp. Dokázala bys zabít?“  Sofie se zatvářila vystrašeně. „Nešlo by o nic těžkýho. Mám tady injekci s nějakým svinstvem. Svedeš ho. On z tebe bude hotovej a až bude dost načatej, tak mu ji prostě píchneš. Petr říkal, že seš dobrá.“ Sofie byla v rozpacích, v životě maximálně tak někomu vrazila pár facek, ale zabít? Nakonec však kývla. Její život už byl beztak dost podělanej. Vtom někdo zaklepal na dveře. „To bude Patrik. Tak jsme domluveni?“ Patrik? Blesklo Sofii hlavou. „Nazdar tak tady pro tebe mám tu šlapku, prej je to třída. Užij si to. Nechám vás tady spolu o samotě.“

Sofie se posadila na postel. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla na přicházejícího muže. Ne. To nemůže být pravda! On ji evidentně nepoznal. Znovu opatrně pohlédla do jeho očí. Tentokrát si byla jistá. Byl to její vlastní otec.

Jasně si pamatovala, jak ji tehdy ve čtrnácti znásilnil. Stejně tak dobře jaký milý a laskavý býval, když byla ještě malá. Rodinné výlety a oslavy, společné procházky po parku, křik, jeho silná ruka, která ji tehdy násilím vtáhla do koupelny. To vše se v ní v ten okamžik míchalo a její rozpoložení se měnilo jako na horské dráze. Její matka to tehdy věděla, nic s tím však neudělala. Až příliš ho milovala. Proto Sofie, tehdy ještě Dana utekla v šestnácti z domova. Tehdy potkala Petra, pro kterého šlape dodnes. Mám se mu pomstít? Probíhalo jí hlavou. „Tak ty seš ta Sofie. Vidím, že Igor má dobrej vkus“ Rychle se k ní přitulil. Začala panikařit. Její pravá však náhle sáhla do kapsy u šortek. Vytáhla injekci.  On si evidentně ničeho nevšiml. Poté už se to seběhlo všechno tak rychle. Rozmáchla se a bodla.

Když Petr s Igorem přiběhli dovnitř, protože slyšeli mužský křik, našli ji bezvládnou ležet na posteli. Hrdlo měla probodnuté jehlou. Vedle ní seděl zmatený Patrik. „Proč se sakra bodla do krku?“ Pronesl po chvíli Patrik. Petr k dívce přiběhl a vlivem rozčilení ji poprvé oslovil jejím vlastním jménem. „Dano! Proboha Dano, co se ti stalo,“ cloumal s ní jako zběsilý. To už to pomalu začínalo docházet i Patrikovi. „Dana? Dana,“ opakoval jako omámený. Po tváři mu začaly stékat slzy. „Proboha Dano, co jsem ti to provedl. Měla bys mě nenávidět a ty se místo toho pro mě obětuješ. Kdybych tenkrát nebyl takovej kretén.“ Bylo však už pozdě.

https://www.facebook.com/alena.blog/