Je to již nějaký čas, co jsem zde sdílela svůj příběh o životě s psychopatem. Ráda bych se na tomto místě s vámi podělila o tom, jak celé pokračovalo. Někdy na začátku října mi zazvonil telefon, volala mi policie.
Je to již nějaký čas, co jsem zde sdílela svůj příběh o životě s psychopatem. Ráda bych se na tomto místě s vámi podělila o tom, jak celé pokračovalo. Někdy na začátku října mi zazvonil telefon, volala mi policie.
„Dobrý den, byl tu u nás dnes pan J z důvodu oznámení kvůli údajné pomluvě. Mohla byste se prosím tady u nás zastavit k podání vysvětlení? Nemusíte se vůbec ničeho bát, pan J z toho nechce nic dělat. Oznámil to proto, že vám chce spíše pomoct. Chtěl vás jen varovat, abyste se příště podobným jednáním nedostala do problémů. Vyloženě tvrdil, že chce vše vyřešit s maximální možnou diskrétností.“
Připadal jsem si jak ve špatném filmu. Vážně policie věří povídačky o tom, že se mě snaží vychovávat? Bylo vidět, že policista má z pana J velmi kladný pocit. Před několika měsíci bych se po takovém telefonátu rozklepala strachy a okamžitě začala pana J prosit o odpuštění. Jako tenkrát, když mi napsal, že mě nechá zavřít na psychiatrii. Tehdy jsem ze strachu raději vše popřela a zalhala, že to byl jen vtip. Nyní už ale už nejsem, ten samý člověk jako tehdy. Tehdy se mnou lehce manipuloval a já se nezmohla pomalu ani na slovo. Teď už jsem ale jinde, doufám.
„Ano, on může chtít, aby se vše vyřešilo diskrétně. Já už ale mlčet nebudu,“ řekla jsem si pro sebe.
V klidu jsem proto policistovi vše vypověděla. Popsala jsem mu stručně celý příběh. Necítila jsem příliš potřebu se nějak omlouvat. Napsala jsem přeci jen pravdu. Pokud se panu J nelíbí, co jsem o něm psala, neměl se tak chovat. Já jsem v ničem nelhala.
Přiznávám, byla jsem z toho trochu vyplašená. Ne už ale dost na to, aby mě to paralyzovalo. Zároveň jsem možná byla jakýmsi zvláštním způsobem ráda, že se konečně něco děje. Namísto strachu jsem pocítila úlevu. Konečně se ukáže pravda. Konečně o tom můžu s někým mluvit. Rychle jsem proto vyhledala SMS konverzace, které mi ještě zůstaly v telefonu a stáhla je do počítače. Přidala jsem pár dalších věcí a odeslala to policii. Teď už není cesty zpět. „Ok, koledoval sis o to. Já bych to na policii normálně nedávala,“ řekla jsem si pro sebe.
Po několika dnech jsem se znovu informovala na průběh vyšetřování. Bylo mi pouze řečeno, že stále probíhá výslech svědků, prý se jedná o lidi z tenisu a několik lidí z mého okolí, víc mi nemůže povědět. Zvláštní, tenis už několik let nehraju, ani jsem tam od té doby nebyla. Pochybuji, že by ti dotyční věděli něco o tom, co se mezi námi dělo. Jsou to ale hlavně známí pana J, on tam chodí docela dost často. „Tady něco nehraje,“ napadlo mě. Domluvil se snad se známými, aby pro něj svědčili? Došlo mi, že jestli chci z tohohle vyjít alespoň trochu dobře, musím začít jednat.
Nějakou dobu před tím jsem byla nucena vyhledat lékaře. Trápily mě úzkosti a nespavost. Doktor, kterému jsem ve stručnosti popsala jen málo z toho, co mi pan J dělal, vypadal, že moji situaci chápe. Hodně mě tenkrát podpořil. Už tehdy mi tvrdil, že bych měla jít na polici, že to, co mi pan J dělal není v pořádku. Do té doby by mě něco takového ani nenapadlo. Poprosila jsem ho proto o lékařskou zprávu. Nyní jsem tak měla alespoň něco.
Odeslala jsem vše policii. Zároveň jsem také podala trestní oznámení. Na chvíli se mě zmocnil takový zvláštní pocit. Konečně jsem se mu dokázala postavit. Na druhou stranu jsem však byla stále plná pochyb. Nepřehnala jsem to? Takové obviněn mu může dost ublížit. Na druhou stranu, byl to přeci on, kdo zavolal policii, ne já. Není cesty zpět, musím se bránit tvrdě. Teď jde hlavně o mě.“ Už nezbylo nic než jen čekat.
Uběhly asi dva týdny a mě se začaly znovu zmocňovat pochyby. Dostala jsem strach. On má pravděpodobně na tom úřadě známé. Dokáže si snadno sehnat důkazy a lidi, co mu dosvědčí, co potřebuje. Já mám oproti tomu jen pár SMS zpráv a jednu zprávu od doktora. Jak to bude celé probíhat, budu se v tom zase vrtat? Mám na něj hrozný vztek, ale je tohle opravdu to, co chci? Pořád ho mám ráda. Přeci nebyl zase tak hrozný, dost mi i pomáhal.
Poté, co jsem vše předala policii, jsem doufala že se celá situace brzy vyřeší. Bohužel to tak nebylo. Uběhly týdny, měsíce a já stále nedostávala žádné zprávy.
Uběhlo několik měsíců a začínala být z celé situace stále víc a víc unavená. Na jednu stranu jsem chtěla, aby to bylo co nejdřív za mnou. Na druhou stranu se mě však začínal zmocňovat strach. Jaké to bude, až ho po těch dlouhých měsících znovu uvidím, až budeme proti sobě stát před komisí. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Má tenhle divný spor vůbec cenu? On v tom umí chodit, já ne. Pocit křivdy a bezmoci je však stále dost silný. Ani pravidelná terapie mi nepřináší moc velkou úlevu. Snažím se jít pomalu dál, ale nevím, jestli budu moci ještě někdy někomu věřit.
Po téměř půl roce mi konečně přišel dopis s termínem přestupkového řízení. Konečně mám nějakou jistotu už to není jen nějaký mlhavý den v budoucnu, ale konkrétní datum. Pocítila jsem úlevu. Nebyl by to však on, aby se vše záhy zase nezkomplikovalo. Před nějakou dobou jsem si všimla, že si znovu změnil trvalé bydliště. Už nebydlí ve městě, kde má být přestupkové řízení. Nevím, jestli je to problém. V domě, kde by měl „bydlet,“ je nějaký stánek s občerstvením. Udělal to schválně? Ale třeba je to jen náhoda. Vždyť v tom městě je jeho škola a pravděpodobně zde jen bydlí. Není zrovna moc výhodné jezdit si pravidelně skoro 30 km pro poštu. Uvidím už pozítří.
Druhý den jsem se dostavila k přestupkovému řízení. Nebyla jsem ani moc nervózní, byla jsem ráda, že se to konečně řeší. Pan J dorazil také. Seděl tam v tichosti na chodbě a řešil něco na telefonu. Přišla jsem raději s advokátkou, on byl sám. Byl viditelně zaskočený. Když nás pozvali dovnitř, přihlásil se pan J o slovo. „Víte, já Alenku znám už více než 10 let a mrzí mě, že to takhle dopadlo. Byl bych rád, kdybychom se mohli domluvit a zastavit celé tohle řízení.“
Odmítla jsem, znám ho už moc dobře a vím, že to jen hraje. Navíc má proti mně rozjeté další řízení. Nemůžu mu už věřit. Znovu se přihlásil ke slovu.
„Prosím vás, já na tom nejsem zdravotně moc dobře, nějak se mi teď přitížilo. Nemohli bychom to odložit?“
Zůstala jsem v šoku. Čekala jsem všechno možné, ale tohle tedy ne. S advokátkou jsme se snažili ho přesvědčit k pokračování jednání, ale bylo to marné. „Ne, nejde to je mi zle. Nejsem schopný vůbec vnímat průběh jednání, omlouvám se,“ skučel sedíc přitom zkroucený na židli. Jednání bylo odloženo. Pan J se vybelhal ven, zavřel za sebou dveře a svižně odkráčel.
Měla jsem neskutečný vztek. Teď jsem byla navíc ze zlou mrchu, která podává trestní oznámení na nemocného chudáčka. Ale co když to nehrál, co když je opravdu nemocný? Působil tam celkem mile, začínali se mě znovu zmocňovat pochybnosti Vážně do toho chci jít?
Po nějakém čase mi z úřadu přišel dopis. Čekala jsem nový termín. Bohužel jsem se dozvěděla jen to, že řízení bylo zastaveno. Trvalo to moc dlouho. Vše je už promlčeno. Zmocnila se mě zlost a beznaděj po tom všem tohle? Ještě ten podvečer jsem ho uviděla, jak si v klidu hraje tenis nedaleko mého domu. Ano, už nemusí předstírat, že je vážně nemocný.
