Procházel nejistě školní chodbou, kapuci stále pevně naraženou na hlavě a snažil se přitom nevnímat lidi okolo. Sotva ho však ostatní zahlédli, ihned si na něj začali ukazovat. Smáli se a rozebírali ho jako nějakou atrakci.
Bylo asi šest ráno a Andy, jak mu říkalo jen několik nejbližších přátel, se chystal do školy. Jako vždycky se zpožděním. Proběhl rychle koupelnou a snažil se přitom nezahlédnout svůj odraz v zrcadle, neúspěšně. Rychle se umyl, hodil na sebe volné džíny a tmavou o číslo větší mikinu s kapucí. „Takhle chceš vážně jít do školy?“ Otázala se jeho matka, když ho potkala v předsíni. „Doufám, že až přijedou na návštěvu teta s babičkou, tak si na sebe vezmeš něco normálního.“ Tyhle řeči už ani nevnímal. Narazil si kapuci na hlavu, popadl tašku a utíkal rychle na autobus. Stihl to tak akorát. Sotva nastoupil, přepadl ho nepříjemný pocit. Zdálo se mu, že se na něj každý dívá, někdo se dokonce i zachichotal. Raději se rychle usadil na nejbližší sedadlo a dal si do uší sluchátka.
Procházel nejistě školní chodbou, kapuci stále pevně naraženou na hlavě a snažil se přitom nevnímat lidi okolo. Sotva ho však ostatní zahlédli, ihned si na něj začali ukazovat. Smáli se a rozebírali ho jako nějakou cirkusovou atrakci. Zapadnul radši do třídy. „Zase na tebe čuměli,“ optal se Petr, jeho jediný opravdový kámoš. „Ser na ně. Jenom ty přece víš, kdo dovoprady seš.“ Tohle mu Petr říkal vždycky. Akorát on mu dokázal alespoň trochu rozumět. Pravda byla však taková, že ani Andy přesně nevěděl, kdo vlastně je. Snil o kariéře boxera, dokonce i velké nelibosti svých rodičů navštěvoval místní školní kroužek. Vytáhl opatrně z batohu časopis a začal si ho pod lavicí prohlížet. Pohlížel na všechny ty drsné chlápky s obdivem. „Byla bych moc ráda, kdyby si Anna přestala číst blbosti a začala se opět věnovat matematice“ zvolala učitelka na celou třídu. Každý se při tom podíval na Andyho. Raději rychle uložil svůj časopis zpět. Otevřel si učebnici a pokoušel se soustředit. Hlavou mu však stále probíhalo spoustu myšlenek.
„Pořád tě vaši nutí do toho baletu?“ Zeptal se po chvíli Petr.
„Jo, nutí“
„Ty tam ale přeci nepůjdeš, že ne?“
„Jasně, že ne. Dovedeš si to představit, já a balet.“
„No právě“
Třídou se rozdrnčel zvonek, který právě oznamoval konec poslední hodiny. Konečně. Všichni se hnali ven jako zběsilí. „Anno!“ zavolala ještě učitelka, její slova však byla přehlušena hlasitým pokřikováním rozjívených kluků. Andy se jen nechával unášet tím chumlem ven ze školy. Nikdo ho už nevnímal. Každý spěchal domů a na nějaké pošťuchování místního podivína už neměl nikdo náladu.
Jen co Andy vešel do dveří, uvítala ho matka s úsměvem na tváři. „Koukej, co jsem ti koupila.“ V ruce přitom držela šílený růžový obleček s kytičkami, nebo co to bylo. „Doufám, že si je vezmeš na tu dnešní večeři. Budou ti slušet. Babička s tetou budou koukat.“ Andy se na ten podivný kus hadru díval s odporem.
„Mami! Snad mě to tohohle nechceš oblíct. Víš přece, jak tyhle hadry nesnáším.“
„Proč se jednou nemůžeš obléct normálně.“
„Já se oblíkám normálně.“
„Tobě ty tvoje vytahaný hadry přijdou normální?“
„Jo.“
Andy se zamkl v pokoji. Srdce mu bušilo rozčilením. Sedl si vedle postele, sundal mikinu i triko a konečně se odvážil pohlédnout na svůj odraz v zrcadle. Naproti němu seděla jakási dívka. „Ne, tohle nejsem já. Tohle ke mně nepatří. Já jsem přeci Andy.“ Jeho ruce mu sjely pomalu po hrudi a zastavily se na prsou. „Tohle tělo má bejt moje. Nesnáším ho.“ Pohlédl na svoji levou ruku. Byla celá rozřezaná od žiletky. Na chvíli pomyslel, že se znovu řízne. Jak však držel onu ostrou čepel v ruce, spadl mu do obličeje pramen vlasů. Zmocnil se ho amok, popadl pramen do ruky a žiletkou ho pomalu odřezal. Poté uchopil další kus vlasů a další a další. Prameny pomalu padaly na podlahu. Konečně byl hotov. Znovu na sebe pohlédl. „Mnohem lepší, ušklíbl se.“ Smetl odřezané vlasy pod postel. Po chvíli si vzpomněl, že má v šuplíku uložený nějaký obvaz. Postavil se a začal si pomalu obvazovat prsa, ta odporná prsa. Postupně stále víc utahoval. Nakonec se mu ty dva kusy tuku podařilo alespoň trochu zatlačit. Navlékl si svoje oblíbené army triko. „Dobrý, ale ještě by to něco chtělo.“ Sebral ze země pohozenou ponožku, sroloval ji a nacpal do spodního prádla. Pomalu došel ke dveřím svého pokoje, odemkl je a nejistě vyšel ven. „Anno! Co to proboha… „ Jeho matka na něj šokovaně zírala. Nezmohla se více ani na slovo. „Jsem Andy mami. Prosím, já chci být Andy.“
