Požáry nebo hasicí přístroje?

Přiznávám, že jsem ještě nikdy neviděl žádný požár. Zato s hasicími přístroji už pár zkušeností mám.

Ve škole se připravovalo hasičské  školení. Věděli jsme o tom týden
dopředu, a vrchní hasič zuřil, odkud  to víme. Mělo to totiž být cvičení
nečekaného požárního poplachu.
     Ve  stanovený den  a hodinu  se na  nádvoří shromáždilo několik set
studentů vedených  svými učiteli. Učitelé  je přivedli raději  s určitým
předstihem,  aby nebyl  průšvih, že  jim něco  uteklo. Jako  poslední se
dostavil vrchní hasič v parádní naleštěné uniformě (nečekaný poplach!) a
asi  hodinu přednášel,  jak se  hasí požáry.  Na závěr předvedl názornou
ukázku hašení. Poklusem přinesl odněkud  hasicí přístroj, mocnou ranou o
zem ho nastartoval - a z hasičáku vytekl k jeho nohám tenoulinký čičůrek
vody, asi jako když štěňátko poprvé v životě udělá loužičku.
     Další hasičák,  který jsem poznal, byl  pěnový a visel na  stěně na
chodbě. Nikdy se  nevyšetřilo, proč z té stěny spadl.  Při dopadu na zem
se ale  nastartoval a vymačkal  se na podlahu.  Člověk by neuvěřil,  jak
obrovské množství hmoty se vejde do takového poměrně malého hasičáku. Ta
pěna  zaplavila celou  chodbu v  plné šíři,  takže se  tam nedalo projít
suchou nohou.  Ta hmota byla  hnědá, měkká, lepkavá,  vypadala jako
kravinec a smrděla jako... no, nechci říct jako co. Uklízečky odmítly do
té chodby vstoupit, dokud ten hnus někdo neuklidí.
     Další  hasičák jsme  měli přímo  v kanceláři.  Byl to velký sněhový
přístroj.  Pro nezasvěcené:  Sněhový  hasičák  je ocelová  tlaková bomba
podobná těm z  autogenu, jen je natřená jinou barvou  a je v ní stlačený
kysličník uhličitý, který se po vypuštění mění v umělý sníh.
     Tahle  bomba  nám  v  kanceláři  nečekaně,  bez varování, vybuchla.
Praskl ventil. Byla to rána jako z  děla a pak rachot jako když startuje
tryskové letadlo. Celou kanceláří se  najednou začala valit oblaka sněhu
a poletujících   papírů.  Protože   vybuchlý  hasičák   stál  u   dveří,
z místnosti  nebylo úniku.  Dobrovolný hasič,  který tam  se mnou seděl,
vyskočil z  okna a začal  šplhat po fasádě  domu (ve 2.  patře!) do okna
sousední místnosti.
     Mně ale  okamžitě napadlo, že  tlak v té  bombě už klesá,  takže co
nevybuchlo  až  dosud,  to  už  teď  vybuchnout  nemůže,  a  kysličníkem
uhličitým  že se  také nezadusím,  protože v  místnosti je okno otevřené
dokořán -  po tom uprchlém hasiči.  Mám totiž takový zlozvyk  v kritické
situaci  chladnokrevně uvažovat.  Možná  proto  mne všichni  považují za
neotřesitelného kliďase, se kterým nic  nehne. Zůstal jsem tedy sedět za
svým stolem a dál si psal svoje lejstra.
     Tak  mne tam  také nakonec  našli. Za  dveřmi se  totiž shromáždili
všichni  lidé z  celé budovy,  protože  ten  rachot byl  slyšet snad  na
kilometr daleko. Každý měl ale strach vstoupit dovnitř. Nechápali, co se
tam děje.  Jen poslouchali za dveřmi  a čekali, až to  skončí. Teprve až
když hasičák utichl a uklidnil se, odvážili se otevřít dveře. Naskytl se
jim  asi  nezapomenutelný  pohled.   Kancelář  byla  plná  hromad  sněhu
a mokrých lejster,  mezi tím vším  poskakovaly po zemi  rybičky (my jsme
totiž měli  vedle toho hasičáku akvárium,  a proud sněhu z  hasičáku měl
takovou  razanci, že  akvárium převrátil  a rybičky  vychrstl na podlahu
i s  pískem a  rostlinkami), a  uprostřed toho  nepředstavitelného bince
jsem trůnil já za svým stolem a klidně si psal svoje lejstra.
     Od té doby o mně kamarád roztrušuje drby, že prý jsem jediný člověk
na  světě, který  přežije třetí  světovou válku  - protože  si jí  vůbec
nevšimnu.
     Znova  opakuji,  že  jsem  ještě  žádný  požár nikdy neviděl. Takže
nevím, co je horší: požáry, nebo hasičáky?