Přiznávám, že jsem ještě nikdy neviděl žádný požár. Zato s hasicími
přístroji už pár zkušeností mám.
Ve škole se připravovalo hasičské školení. Věděli jsme o tom týden
dopředu, a vrchní hasič zuřil, odkud to víme. Mělo to totiž být cvičení
nečekaného požárního poplachu.
Ve stanovený den a hodinu se na nádvoří shromáždilo několik set
studentů vedených svými učiteli. Učitelé je přivedli raději s určitým
předstihem, aby nebyl průšvih, že jim něco uteklo. Jako poslední se
dostavil vrchní hasič v parádní naleštěné uniformě (nečekaný poplach!) a
asi hodinu přednášel, jak se hasí požáry. Na závěr předvedl názornou
ukázku hašení. Poklusem přinesl odněkud hasicí přístroj, mocnou ranou o
zem ho nastartoval - a z hasičáku vytekl k jeho nohám tenoulinký čičůrek
vody, asi jako když štěňátko poprvé v životě udělá loužičku.
Další hasičák, který jsem poznal, byl pěnový a visel na stěně na
chodbě. Nikdy se nevyšetřilo, proč z té stěny spadl. Při dopadu na zem
se ale nastartoval a vymačkal se na podlahu. Člověk by neuvěřil, jak
obrovské množství hmoty se vejde do takového poměrně malého hasičáku. Ta
pěna zaplavila celou chodbu v plné šíři, takže se tam nedalo projít
suchou nohou. Ta hmota byla hnědá, měkká, lepkavá, vypadala jako
kravinec a smrděla jako... no, nechci říct jako co. Uklízečky odmítly do
té chodby vstoupit, dokud ten hnus někdo neuklidí.
Další hasičák jsme měli přímo v kanceláři. Byl to velký sněhový
přístroj. Pro nezasvěcené: Sněhový hasičák je ocelová tlaková bomba
podobná těm z autogenu, jen je natřená jinou barvou a je v ní stlačený
kysličník uhličitý, který se po vypuštění mění v umělý sníh.
Tahle bomba nám v kanceláři nečekaně, bez varování, vybuchla.
Praskl ventil. Byla to rána jako z děla a pak rachot jako když startuje
tryskové letadlo. Celou kanceláří se najednou začala valit oblaka sněhu
a poletujících papírů. Protože vybuchlý hasičák stál u dveří,
z místnosti nebylo úniku. Dobrovolný hasič, který tam se mnou seděl,
vyskočil z okna a začal šplhat po fasádě domu (ve 2. patře!) do okna
sousední místnosti.
Mně ale okamžitě napadlo, že tlak v té bombě už klesá, takže co
nevybuchlo až dosud, to už teď vybuchnout nemůže, a kysličníkem
uhličitým že se také nezadusím, protože v místnosti je okno otevřené
dokořán - po tom uprchlém hasiči. Mám totiž takový zlozvyk v kritické
situaci chladnokrevně uvažovat. Možná proto mne všichni považují za
neotřesitelného kliďase, se kterým nic nehne. Zůstal jsem tedy sedět za
svým stolem a dál si psal svoje lejstra.
Tak mne tam také nakonec našli. Za dveřmi se totiž shromáždili
všichni lidé z celé budovy, protože ten rachot byl slyšet snad na
kilometr daleko. Každý měl ale strach vstoupit dovnitř. Nechápali, co se
tam děje. Jen poslouchali za dveřmi a čekali, až to skončí. Teprve až
když hasičák utichl a uklidnil se, odvážili se otevřít dveře. Naskytl se
jim asi nezapomenutelný pohled. Kancelář byla plná hromad sněhu
a mokrých lejster, mezi tím vším poskakovaly po zemi rybičky (my jsme
totiž měli vedle toho hasičáku akvárium, a proud sněhu z hasičáku měl
takovou razanci, že akvárium převrátil a rybičky vychrstl na podlahu
i s pískem a rostlinkami), a uprostřed toho nepředstavitelného bince
jsem trůnil já za svým stolem a klidně si psal svoje lejstra.
Od té doby o mně kamarád roztrušuje drby, že prý jsem jediný člověk
na světě, který přežije třetí světovou válku - protože si jí vůbec
nevšimnu.
Znova opakuji, že jsem ještě žádný požár nikdy neviděl. Takže
nevím, co je horší: požáry, nebo hasičáky?
