O Temelínu netradičně

     Možná by bylo dobré si občas připomenout, co předcházelo rozhodnutí o stavbě Temelínské elektrárny.

     Bylo to v  roce 1978. Na Silvestra bylo teplo  +15°C a dost silně a
dlouho pršelo. Před půlnocí najednou  začala teplota prudce klesat. Když
se člověk pozorně zadíval na teploměr,  mohl uvidět, jak rtuť přímo před
jeho  očima  viditelně  rychle  klesá.  Na  Nový  rok ráno bylo najednou
-15°C, tedy pokles teploty o 30°C za několik málo hodin.
     Ve dne pak rozhlas hlásil,  jak narůstají regulační stupně spotřeby
elektřiny.  Odpoledne byl  vyhlášen už  15. stupeň.  Nevím, jestli tyhle
stupně se  používají i dnes,  ale na vysvětlenou  těm, kdo nevědí,  o co
jde: Těch regulačních stupňů bylo 16.  Při té 16 směly odebírat proud už
jen nemocnice a armáda, při 15 se mohly přidat i domácnosti, ale všechno
ostatní muselo být vypnuté.
     V nastálém mrazu totiž  začaly kolabovat všechny uhelné elektrárny.
Zásoby  uhlí pro  svůj provoz   měly uskladněné  na haldách  na uhelných
dvorech.  Ty jim  tam při  silvestrovském dešti  promokly a  v následném
novoročním mrazu zmrzly na kámen, takže  uhlí nebylo možné z těch hromad
vydolovat a  dostat pod kotel. Hornické  sbíječky ve vybavení elektráren
nejsou,  a kromě  toho zmrzlý  led je  výrazně tvrdší  než uhelné  sloje
v dolech. I nové uhlí, které přivážely  vlaky, bylo promoklé a zmrzlé na
monolit,  takže nebylo  možné ho  dostat z  vagónů ven.  Tím byly vagóny
blokované,  prázdné vagóny  rychle došly  a tak  se doprava  uhlí z dolů
zastavila. Uhlí prostě nebylo čím vozit. Elektrárny tedy najednou neměly
čím topit pod kotli a postupně se zastavovaly. Doly zase musely zastavit
těžbu, protože neměly uhlí do čeho sypat.
     Vodní elektrárny nemohly situaci zachránit, protože neměly a nemají
tak velký výkon, a kromě toho v zimě bývají vodní nádrže částečně nebo i
úplně  vypuštěné, aby  led na  hladině nepoškodil  česla a hráze. Získat
elektřinu  ze zahraničí  nebylo možné,  protože tehdy  ještě energetické
soustavy  států  nebyly  navzájem  propojené  (srozumitelně řečeno: přes
hranice  nebyly natažené  dráty), ale  především, i  kdyby byly:  nebylo
odkud elektřinu získat, protože stejné  potíže měly všechny státy v celé
Evropě, i  ty západní, i ty  nejvyspělejší. Ta vlna mrazu  totiž zasáhla
celou  Evropu.  Lesáci  na  Nový  rok  nacházeli  v  lesích  a na polích
umírající kormorány (to byli tehdy  u nás neznámí exotičtí ptáci), kteří
před tou vlnou mrazu prchali od Atlantiku přes půl kontinentu a u nás už
vysílením padali k zemi.
     Ukázalo se, jak je ta naše civilizace kriticky závislá na dodávkách
elektřiny. Život  se prakticky zastavil. Všechny  továrny stály. Lidé si
povinně  museli vybrat  dovolenou, která  jim pak  v létě chyběla. Školy
byly pochopitelně  také zavřené, děti měly  zimní prázdniny. Školy totiž
nebylo možné  vytápět, protože oběhové čerpadlo  ústředního topení je na
elektřinu. Tramvaje nejezdily, pouliční osvětlení nesvítilo. Lidé museli
večer po městech chodit s baterkami  a svítit si na chodník, aby viděli,
kam   šlapou.   Na   železnici   elektrické   lokomotivy  nesměly  vyjet
a motorových bylo málo, takže řada vlaků vůbec nejela. Benzinové stanice
pro auta byly buď také zavřené,  protože tam jsou čerpadla na elektřinu,
anebo se  tam pumpovalo ručně.  Televize přestala vysílat.  Dávala pouze
jednu  hodinu denně  televizní noviny   a jinak  byly vysílače  celý den
vypnuté. Obchody  byly většinou zavřené. V  těch nejpotřebnějších, které
nebylo možné zavřít, se svítilo svíčkami  a peníze se počítaly tužkou na
papíře.
     Celou  republiku,  celé  Československo   táhla  jen  jedna  jediná
elektrárna:  atomová  v  Jaslovských  Bohunicích.  Dukovanská  se teprve
stavěla, tu  ještě nebylo možné  spustit. Názorně se  ukázalo, že jedině
atomová elektrárna je nezávislá na počasí, protože jako jediná se dokáže
i několik týdnů  obejít bez dodávek  paliva či čehokoliv  jiného zvenku.
Víceméně pod  dojmem těchto událostí bylo  tehdy rozhodnuto postavit tak
velkou  atomovou  elektrárnu,  aby   dokázala  sama  utáhnout  aspoň  to
nejnutnější. Proto se pak začal stavět Temelín.
     Celá  kalamita  tehdy  trvala  tak  dlouho,  dokud mrazy nepovolily
a uhlí v elektrárnách nerozmrzlo. Až asi po třech týdnech se život začal
vracet do normálních kolejí.
     Možná teď  někdo namítne, že  dnes už máme  zcela jinou techniku  a
zcela jiné  možnosti. Můžeme si ale  opravdu být tak naprosto  jistí, že
naši civilizaci už dnes žádný rozmar počasí neporazí?
     Před  10 000  lety vyhynuli   mamuti. Nacházíme  je dnes  na Sibiři
zmrzlé, ale  s letní srstí a  s nestráveným letním žrádlem  v žaludcích.
Zřejmě zmrzli  za teplého letního  dne, a zmrzli  velice rychle, protože
dnes nacházíme jejich maso čerstvé  a nezkažené, jakoby bylo rychle dáno
do mrazáku. Vypadá  to, že příroda asi umí i  větší tepelné šoky než jen
o 30°C za pár hodin.
     Jistě, dá se namítnout, že takové teplotní skoky nepřicházejí každý
rok. Taková  povodeň, jaká v  roce 2002 v  Praze propláchla metro,  také
nepřichází každý  rok, a přesto  stavíme protipovodňové hráze  a mobilní
zábrany a další protipovodňová opatření za obrovské peníze. Možná bychom
z podobného důvodu měli stavět i atomové elektrárny. Ty mají ve srovnání
s protipovodňovými hrázemi  tu výhodu, že  k něčemu jsou  i v době,  kdy
zrovna neprobíhá nějaká přírodní pohroma.