Atomové elektrárny: Ano či ne?

Tak nám  zase přišly do  módy protesty proti  atomovým elektrárnám.Nějak si pořád neuvědomujeme, že se bez nich neobejdeme.

Tedy  bez  elektřiny.  Bez  té  se  obejdou  snad  jen domorodci ve
slaměných chatrčích v pralese. (I když kdoví? Já tam nebyl, takže nevím,
jak  to v  takové slaměné  chatrči  v  pralese vypadá.  Jestli tam  mají
televizi nebo internet anebo mobily,  tak se bez elektřiny neobejdou ani
tam.)  Přitom žádný  lepší zdroj  elektřiny než  je atomová  elektrárna,
zatím nemáme a  ještě dost dlouhou dobu mít  nebudeme. Větrné elektrárny
nás nezachrání, tak  větrné počasí jako na pobřeží  Severního moře u nás
není.  Vodní elektrárny  také ne,   nemáme Alpy  ani žádné  jiné deštivé
velehory.  Sluneční  elektrárny  také  ne,  tolik  slunce  u  nás  není,
a hlavně: Nemůžeme si celou republiku zastavět slunečními panely, musíme
také někde pěstovat obilí, o řepce  do bionafty ani nemluvě. A Sahara je
poněkud daleko.  Kdyby to aspoň bylo  po souši, tak by  se dalo postavit
tak dlouhé vysokonapěťové vedení, deset metrů dlouhé izolátory by nebyly
problémem. Jenže v  cestě je Středozemní moře, hluboké  jako oceán (Však
to  taky   před  desítkami  milionů   let  byl  oceán.)   Vysokonapěťové
hlubokomořské  kabely dlouhé  tisíc  kilometrů  dosud problémem  jsou. A
supravodivé kabely jsou dosud v nedohlednu.
Přízrak  Černobylu a  nyní i  Fukušimy ovšem  straší stále.  Taková
katastrofa  se už  nikdy nesmí  opakovat. Dobrou  ochranou proti  takové
katastrofě by ale  mohlo být umístění atomové elektrárny  pod zem. Pokud
by  kvůli nějaké  poruše došlo  k úniku  radioaktivity, stalo  by se tak
hluboko pod zemí, a na povrch země by neproniklo nic.
Technicky  by   to  neměl  být   problém.  Jedinou  částí   atomové
elektrárny, která nezbytně  musí být na povrchu, jsou  chladicí věže. Ty
jsou ovšem nejbezpečnější částí celé  elektrárny, na těch prakticky není
nic,  co by  se mohlo  porouchat.  Navíc  se v  nich nic  radioaktivního
nevyskytuje.  Všechno  ostatní  už  může  být  umístěno  pod zemí. Vodní
elektrárna  Lipenské  přehrady  je  umístěná  200  m  hluboko  pod  zemí
v prostoru vytesaném do skály. Uměli jsme to tedy už v polovině minulého
století, měli bysme to snad umět i dnes.
Kdyby Černobylský  (nebo Fukušimský) reaktor vybuchl  pod zemí, 200
m (nebo kilometr)  hluboko ve skále, na  povrch by se nedostala  asi ani
stopa  radioaktivity.  200  m  skály  by  výbuch  neprorazil.  K žádnému
ohrožení okolí by nedošlo. Největším  neštěstím by tak byl jen účetnický
odpis zničeného zařízení.
Umístění atomového reaktoru  hluboko pod zem do skály by vyřešilo i
řadu  dalších nebezpečí,  se kterými  se zatím  musíme všelijak  nejistě
vypořádávat, jako např. riziko pádu letadla na elektrárnu.
Samozřejmě,  už  slyším  tu  největší  námitku:  Kolik by to stálo?
Jistě, vytesání  potřebné prostory hluboko  ve skále by  bylo dražší než
postavení  stejně velké  budovy na  zelené louce.  Vzhledem k  ceně celé
elektrárny, celé  její atomové technologie  by ale takové  zdražení bylo
nepodstatné, možná dokonce zanedbatelné.  Ale hlavně: Kolik jsme ochotní
zaplatit za svoji bezpečnost? Kolik stojí jeden lidský život?
Místo  protestů proti  všem atomovým  elektrárnám bychom  tedy měli
požadovat  umístění  atomových  elektráren  pod  zemí.  S  Temelínem ani
s Dukovany už nic  nenaděláme, ale každá další atomová  elektrárna už by
měla být postavena  hluboko ve skále. Myslím, že kopců  a hor se skalním
podložím máme u nás dostatek. Některý by se určitě dal vybrat.
A teď, kdy řada států v Evropě se hodlá vzdát atomových elektráren,
mohli  bysme se  třeba  v  té  naší  hornaté  republice  stát  bezpečnou
elektrárnou Evropy a ledacos na tom vydělat.