Tak nám zase přišly do módy protesty proti atomovým elektrárnám.Nějak si pořád neuvědomujeme, že se bez nich neobejdeme.
Tedy bez elektřiny. Bez té se obejdou snad jen domorodci ve
slaměných chatrčích v pralese. (I když kdoví? Já tam nebyl, takže nevím,
jak to v takové slaměné chatrči v pralese vypadá. Jestli tam mají
televizi nebo internet anebo mobily, tak se bez elektřiny neobejdou ani
tam.) Přitom žádný lepší zdroj elektřiny než je atomová elektrárna,
zatím nemáme a ještě dost dlouhou dobu mít nebudeme. Větrné elektrárny
nás nezachrání, tak větrné počasí jako na pobřeží Severního moře u nás
není. Vodní elektrárny také ne, nemáme Alpy ani žádné jiné deštivé
velehory. Sluneční elektrárny také ne, tolik slunce u nás není,
a hlavně: Nemůžeme si celou republiku zastavět slunečními panely, musíme
také někde pěstovat obilí, o řepce do bionafty ani nemluvě. A Sahara je
poněkud daleko. Kdyby to aspoň bylo po souši, tak by se dalo postavit
tak dlouhé vysokonapěťové vedení, deset metrů dlouhé izolátory by nebyly
problémem. Jenže v cestě je Středozemní moře, hluboké jako oceán (Však
to taky před desítkami milionů let byl oceán.) Vysokonapěťové
hlubokomořské kabely dlouhé tisíc kilometrů dosud problémem jsou. A
supravodivé kabely jsou dosud v nedohlednu.
Přízrak Černobylu a nyní i Fukušimy ovšem straší stále. Taková
katastrofa se už nikdy nesmí opakovat. Dobrou ochranou proti takové
katastrofě by ale mohlo být umístění atomové elektrárny pod zem. Pokud
by kvůli nějaké poruše došlo k úniku radioaktivity, stalo by se tak
hluboko pod zemí, a na povrch země by neproniklo nic.
Technicky by to neměl být problém. Jedinou částí atomové
elektrárny, která nezbytně musí být na povrchu, jsou chladicí věže. Ty
jsou ovšem nejbezpečnější částí celé elektrárny, na těch prakticky není
nic, co by se mohlo porouchat. Navíc se v nich nic radioaktivního
nevyskytuje. Všechno ostatní už může být umístěno pod zemí. Vodní
elektrárna Lipenské přehrady je umístěná 200 m hluboko pod zemí
v prostoru vytesaném do skály. Uměli jsme to tedy už v polovině minulého
století, měli bysme to snad umět i dnes.
Kdyby Černobylský (nebo Fukušimský) reaktor vybuchl pod zemí, 200
m (nebo kilometr) hluboko ve skále, na povrch by se nedostala asi ani
stopa radioaktivity. 200 m skály by výbuch neprorazil. K žádnému
ohrožení okolí by nedošlo. Největším neštěstím by tak byl jen účetnický
odpis zničeného zařízení.
Umístění atomového reaktoru hluboko pod zem do skály by vyřešilo i
řadu dalších nebezpečí, se kterými se zatím musíme všelijak nejistě
vypořádávat, jako např. riziko pádu letadla na elektrárnu.
Samozřejmě, už slyším tu největší námitku: Kolik by to stálo?
Jistě, vytesání potřebné prostory hluboko ve skále by bylo dražší než
postavení stejně velké budovy na zelené louce. Vzhledem k ceně celé
elektrárny, celé její atomové technologie by ale takové zdražení bylo
nepodstatné, možná dokonce zanedbatelné. Ale hlavně: Kolik jsme ochotní
zaplatit za svoji bezpečnost? Kolik stojí jeden lidský život?
Místo protestů proti všem atomovým elektrárnám bychom tedy měli
požadovat umístění atomových elektráren pod zemí. S Temelínem ani
s Dukovany už nic nenaděláme, ale každá další atomová elektrárna už by
měla být postavena hluboko ve skále. Myslím, že kopců a hor se skalním
podložím máme u nás dostatek. Některý by se určitě dal vybrat.
A teď, kdy řada států v Evropě se hodlá vzdát atomových elektráren,
mohli bysme se třeba v té naší hornaté republice stát bezpečnou
elektrárnou Evropy a ledacos na tom vydělat.
