Ranní tramvají je slyšet dětský křik, přirozenost dítěti velí se projevovat, proč nevyužít možnosti na veřejnosti, když doma není prostor a tolik diváků. Asi tříletá modrooká holčička využívá situace k zjištění svého hlasového rozsahu. Matka reaguje povely „ nekřič, to nesmíš, nebuď tak hlučná, to se nesmí …“ a rychle zakrývá vlastní rukou dítěti pusu.
Kdo by chtěl po ránu poslouchat křik dítěte, které se snaží prosadit.
Možná toto malé dítě ukazuje všem, že jenom ono je svobodné ve svém projevu a někteří by zajásali, kdyby mohli ulevit své duši s modroočkou. Střih jako ve filmu, už to vidím, a docela se bavím. I ten seriózní pán v obleku by tu skákal jako malá opička a dováděl, jen potřebuje povolit svoji uzdu, kterou už dětství někdo pěkně utáhl.
Matky, vychovatelé, rodičové, jak dlouho ještě budou znít nefunkční povely začínající nesmíš, nedělej, nekřič …, samé ne. Mozek nerozlišuje negace a rozumí jenom „smíš, udělej, křič“, což také hned dělá.
Dnešní děti jsou jiné a přesto stejné jako jsme byli my, naší rodiče či praprapředci, všichni a každý si zaslouží respekt, vlastní svoboda projevu, péči a všudypřítomnou lásku. Doba minulá si vyžadovala poslušné jedince, proto i výchova byla tímto směrem vedená, mlčení, nevyčnívání z řady, poslušnost a všudypřítomný strach.
Přeji všem dětem rodiče s plným srdcem lásky, kteří se dokážou naplno věnovat potřebám dítěte a nechají je rozvíjet s respektem k malé=velké osobnosti.
Jak na to? Hlavně opustit to staré neplatní a nefunkční, tak často slýchané od prarodičů. To dítě není poslušné, ale proč by mělo? Pro koho? Pro moje potřeby nebo ego?
Hledejte a najdete. Přeji šťastnou cestu autem, metrem nebo tramvají, ano i životem.
