Poslední dobou ke mně přicházejí nové pojmy, přesto že slova znám, vyslovuji je s jiným nábojem.
Opravdu má slovo takovou moc, má svojí dynamiku či energii, která se pozměněním promění v jiný význam? Petr je expert přes češtinu, však má také na to titul MgA, rád si hraje slovíčky a baví mě ho sledovat, jak zná antiku a někdy si říkám, že tam snad někdy i žil. Je noblesní v projevu a proto asi trpí, když slova komolím, nemluvím spisovně a moje moravština je slyšet z každé věty. Naše setkání u kávy je velkou zábavou, hrajeme si jako děti a náš smích zní do všech koutů kavárny, v které sedíme.
Když pak stojím u výlohy a koukám na vánoční výzdobu kolem sebe, jak se Praha leskne a je jako nevěsta, která se vyzdobila před svým velkým dnem. Náměstí jsou plná hlavně turistů a na každém kroku je tu cítit vůně opékaných klobásů, masa a také skořice z trdelníků. Pohoda a klid je cítit všude okolo, ti, kteří spěchají a nakupují dárky, jsou v někde v nákupních centrech a nemají čas zastavit se a nasávat atmosféru.
Dovoluji si, dnes si dovolím jenom stát a pozorovat, je to úlevné, osvobozující prožívat a cítit z jedinečné atmosféry tu správnou předvánoční pohodu, všude kolem hojnost světla, hudba, měnící se vůně a lákadla, pro dospělé i děti. Vzpomínám si na své dětské vánoce a televizní nastavení kouzelné atmosféry ve starých filmech a pohádkách, která nejen mě celoživotně ovlivnila a spojila vánoce s poklidem a vzájemnou láskou. Opětovaný úsměv druhému, milé přání nebo pozornost je vidět všude, láska násobená láskou. Jsem to ale snílek a poeta, dnešní doba je přece tak dynamická a rychlá, není čas snít a věnovat se jenom dojímání.
Přesto všechno si dovoluji. Dovoluji si být, a hned si silně uvědomím, jak je mocné, si dovolit. Jdu pomalou chůzí a má mysl mi posílá, cože to všechno si chci dovolit. Krásný rituál plný nových pocitů, vychutnávám si každou reakci, nechám ji projít celým tělem a snad navenek svítím jako ten vánoční strom někde za mnou.
Dovoluji si být šťastná, milovaná, úspěšná a krásná. Dovoluji si být také stará, ano jsem stařena. Bylo mi padesát, bude mi i šedesát, sto, cítím se mladě, přesto je to osvobozující, jsem mladá a mohu o sobě říci, že jsem stařena a jsem u toho v pohodě. Další výhra pro mě.
S dalším dovolováním si uvědomím, jak z mého nitra proudí po mém těle příjemný pocit, dovolování je obohacení už v samotném vyslovení, toho co si to dopřávám. Kdeže jsou všechny staré mantry, které do nás horem a dolem proudilo v minulosti. Uzavřeno, zabaleno a vysláno s červenou mašlí rychlou vesmírnou poštou do zapomnění. Děkuji, už nepotřebuji. Vděk a je to pryč. Jsem v ten moment v souladu sama se sebou, jsem pravdivá, svojí pravdu žiju, není to žádná z mých rolí. Jsem to já.
Po krásné dovolovací procházce se doma kouknu na dokument o Václavovi Havlovi, láska a pravda vítězí. Moje procházka se promítá i do děje a mám pocit, že se osobně známe a teprve teď začínám chápat jeho hloubku a opravdovost. Být sám sebou je skvělý pro každého, a pokud se toto propojí i se službou druhým, je to boží. Jsem hrdá Češka, krásná to doba, co právě prožívám.
Krásný předvánoční čas, každý den přináší novou inspiraci a podnět k zamyšlení, posílení, uvědomění si maličkosti, snad i zázraku. Záleží na úhlu pohledu a já mám radost z toho hraní a tvoření slov a slovíček, vznikání něčeho nového, píšu nový článek pro svoji radost.
Každý den si dovolím zázrak, ten dnešní se mi už splnil. Přinesl mi propojení a uvědomění si, že opravdovost je cesta k tomu, aby láska a pravda byla s námi nejen o vánocích.
Při znovuzrození jsou sudičky a věští budoucnost, určují budoucí chod. Tak je to v pohádkách, my víme, že si svůj osud a život tvoříme sami. Rodiče mi dali jméno Vlasta, děkuji za ně.
A já si dovolím dát dnes to své Bety, v kterém se cítím svá a doma.
Be happy, bye Bety.
PS. miluji češtinu, mluvila jsem s ní desítky let, je čas se učit i angličtinu.
