Tvorba novodobého folklóru na Moravě.

V mnohých vesnicích na Moravě se stále ještě dochovávají různé lidové zvyky, pozůstatky folklóru, či tvorba  lidové slovesnosti. Například  pálení  čarodějnic,  chov králíků, praktikování masopustního veselí, skládáni puzzle, hraní mariáše, či neplacení daní.

Mezi takové zvyky lze zahrnout například i předávání křestního  jména stařešiny rodu na nejstaršího syna každé nové rodové linie. Což samozřejmě někdy způsobuje drobné potíže, zvlášť když se všichni členové rodiny a tedy i jmenovci sejdou na jednom místě. Takové setkání dědy Otakara, otce Otakara, syna Otakara a vnuka Otakara dokáže způsobit při oslovování pěkný zmatek. Zvolání „Oto, skoč do sklepa pro pivo!“ by vyvolalo podobný jev jako u Husitů zvolání „Hrrr na ně!“ naopak věta „Oto, dnes umyješ nádobí!“ by měla odezvu asi jako bzučení komára v čekárně ušní ordinace. Leč lidská vynalézavost nemá hranice. Řešení jak rozlišit shodná křestní jména je v porovnání například s objevem penicilinu úplná brnkačka. Jména Otouch, Otar, Otík a  Otoušek jsou pak oslovení jednou daná a celou rodinou neměně používaná pro daného člena rodu od jeho narození až do konce našeho vesmíru. To aby se to nepletlo ani na krchově.

Nicméně všeho moc škodí, zvlášť když nejmladší člen rodu dospěje, ožení se a po nějaké době radostně přátelům oznámí blížící se narození nového člena  Otakarovic klanu.

„Otoušku,“ lomím rukama, „je chvályhodné, jak se snažíte ve vaší rodině udržet tradice, ale uznej, že se nemůžete chovat jako bychom žili v 19. století. Dříve se jméno z děda na otce a z otce na syna předávalo především proto, aby se zachovala kontinuita rodu, ostatně příjmení jako druhé jméno povinně zavedla až císařovna Marie Terezie, před tím bylo hlavním jménem jméno křestní. Další Otakar v rodině není dobrý nápad, jaké bude synovo celoživotní rodinné oslovení, aby v tom celá vesnice neměla zmatek? Otíček ne? Podívej se na sebe, máš skoro dva metry, 120 kilo váhy a v celé dědině ti od pediatra až po hrobníka nikdo nijak než Otoušek neřekne. Přitom když vlezeš do hospody, musí hostinský rozsvítit světla, protože se v ní setmí, jako kdyby tam vjel traktor.“ 

„Nevím, co se vám na Otouškovi nelíbí, vybrala ho babička, mně se líbí a navíc každý hned ví, o kom je řeč,“ durdí se Otoušek. „Ostatně, celá tahle diskuze je zbytečná, doktor říká, že to bude holka.“

„No sláva,“ vyskakuje Béďa a přitahuje si kalendář. „Můžeš se pěkně vyřádit, co kdyby se jmenovala Jarmila, Petra nebo Gréta, to jsou pěkná jména pro mladou dámu, co říkáš?“ 

„Jaká Gréta?“, mračí se Otoušek, „rodinná tradice je rodinná tradice, přes to vlak nejede.“ „Bude se jmenovat Otka, to dá rozum!“  

„Otka? Člověče, takové ženské jméno neexistuje, to ti na matrice nikdo nepovolí, to pusť z hlavy,“ ťukám si na čelo. „Jméno Otakar je německého původu a v češtině nemá ekvivalent pro ženský rod, to nejde přechýlit.“  

„Otka je staročeské jméno,“loupe po mně okem budoucí otec. „Je uvedené i ve Starých pověstech českých,“  poklepává na zdůraznění svých slov prstem o stůl. „Je tam napsáno, že když kněžna Libuše vyslala do Stadic poselstvo za Přemyslem, aby ho přivedlo na Vyšehrad jako budoucího knížete, tak orající Přemysl, zatkl Otku.“  

„Proč ji zatkl?“, zvídá Béďa. „Kradla mu ornici či co?“

„Jak to mám vědět, já v tý delegaci nebyl, víc se tam v Pověstech o ní nic neříká, ostatně to není důležitý, je tam ale uvedená Otka a tím to pro mě končí.“ 

„Otoušku, měj rozum,“ máchám rukama jak moderátor počasí na Primě. „Přemysl Oráč byl vladyka, šlechtic, to nebyl žádný obecní policajt, ten neměl co koho zatýkat, na to měl své lidi. Otka v tom textu není žádná ženská, to je jen nějaká věc, něco k orbě, co já vím co,“ drbu se nešťastně na čele. 

„Já na poli při orání žádnou otku nepoužívám,“ krčí pohrdavě nosem Béďa, jediný majitel polností mezi námi. „Otka, ta asi nějak souvisí s tím, že byl ten…. jaks to říkal…jo vladyka.“

„S Vladykou jsem četl minulý týden rozhovor,“ vstupuje do hovoru dosud mlčící Franta.  „Byla tam i jeho fotka v nějakým TV magazínu,“  zvedá významně prst.

„Ty jsi viděl fotku vladyky Přemysla Oráče?“  vyvaluje na něho oči Otoušek. „Já myslel, že už dávno umřel,“  kroutí pochybovačně hlavou.  

„No né, s tím zrovna né, ale s Miroslavem Vladykou s tím hercem z Prahy.“

„Budou asi příbuzní,“ pokyvuje Béďa hlavou. „Stadice zas tak daleko od Prahy nejsou.“

„Tak byl Přemysl vladyka, oráč, nebo herec,“ snaží se Otoušek najít ztracenou orientaci. „Já jen abych tu Otku obhájil na matrice, jestli tam nedejbože narazím na takový experty, jako jste vy tři.“

„Dost,“ sípu staženým hrdlem-pravidla jsou jasná, prohrává ten, který se první začne nekontrovatelně smát. „Vy byste fakt zpitoměli i Komenského.“ Ostatně další diskuse už stejně nemá smysl, celá parta unisono řve smíchy.

„Já proti vaší volné lidové slovesnosti nic nemám, jako relax je  prima, ale uznejte, tohle by si nezasloužil ani Herodes, natož první Přemyslovec.  Kdyby se z vaší lidové slovesnosti stal folklór, budeme mít z ministerstva kultury jednu velkou estrádu.“

 Příště se budeme asi radši věnovat Důchodové reformě. Té, zdá se, nerozumí nikdo, ani její tvůrci. Je ji potřeba prohnat lidovou slovesností a udělat z ní součást novodobého folklóru. A folklóru tomu  porozumí každý.