Óda na překvapení

Člověka umí sem tam něco pořádně překvapit. Nové daně, revizor v tramvaji v masce Mikuláše, exekutor co si spletl dveře a nedá si to vymluvit, facka v setmělém průchodu, sousedčino nařčení z paternity a mnohé jiné životní karamboly.

  Dá se říci, že valná většina z nich se dá zvládnout poměrně v pohodě. Člověk je už za těch padesát let života v tomto státě tak otrkaný, že ho nevyvede z míry ani takový průser jako je neopatrně vyslepičené oznámení o zvýšení platu během pravidelného celopodnikového briefingu. Ostatně tak to má i být, pořádné překvapení je kořením života, bez něho by ztratily opodstatnění i takové jevy a instituce jako jsou vánoce, vyúčtování za elektřinu, neohlášené návštěvy příbuzných, nebo myšlenkové pochody politiků.

 Nicméně vše má své meze. Seděl jsem nedávno před televizí a se zájmem sledoval můj oblíbený Viasat History, jeden z mála televizních kanálů, který se dá stabilně sledovat bez rizika trvalé psychické újmy. Jsem ostatně ohledně historie trochu ujetý, dokument o nálezu halštatské keramiky spolehlivě vyšachuje i online přenos přistání Chucka Norrise na Phoibosu, ba dokonce i přistání Phoibosu na Chucku Norrisovi. 

 Tentokrát jsem se zájmem sledoval dokument ze života císaře Františka Josefa I., doplněný, jak upozorňoval moderátor, vzácnými filmovými záběry o projížďce stařičkého mocnáře v automobilu.  To opravdu souhlasilo, Habsburk tehdejší auta přímo nenáviděl, technické novinky mu svou existencí znepříjemňovaly jeho vnitřní klid a řád.  Evidentně se tedy jednalo o osvíceného mocnáře, když mu auta lezly na nervy už tenkrát. Nedovedu si představit, jak by vyváděl dnes, například při půlhodinovém bezvýsledném pokusu zaparkovat někde uprostřed kteréhokoliv městského centra. Nezřetelné filmové záběry, přibližně z roku 1910, se zájmem sledoval tenkrát můj cca 14ctiletý  syn. Společně jsme se dívali jak císař, výjimečně oblečený do tmavého obleku s buřinkou, obklopený dámami v secesních róbách a vojenskými hodnostáři se šavlemi a nezbytnými fedrpuši na vojenských kloboucích, společně nasedají do vozů zahalených oblaky dýmu, s petrolejkami místo halogenů. Syn se zájmem sledoval auta krytá plátěnou střechou a s řidiči jen chabě chráněnými před nepřízní počasí ne tvrzeným čelním sklem, ale jen jakýmsi nevelkým štítkem proti slunci.

Jak jsem již uvedl, člověk dnes zvládne bez hnutí brvou nejrůznější překvapení. Ale synův dotaz: „A tati, to jsou záběry z doby, kdy jsi byl stejně  starý jako jsem teď já?“, jsem rozdýchával dobré dvě minuty.  Jadrný komentář, který se mi dral z úst po té, co jsem konečně našel řeč, jsem spolkl v okamžiku, když jsem si vzpomněl na výraz svého otce po mém dotazu, dobrých 38 let je tomu zpět. To jsem tenkrát po prostudování nějaké populárně naučné knihy tuším s názvem „Když se chlapec mění v muže“, či tak nějak, zabodoval s dotazem „A tati, jak to u mužů se …..“ nebo ne, ne, dnes už radši žádné další překvapení.  Konec konců zítra je taky den, překvapení určitě budou, ostatně jako vždycky. Tak například hned ráno jedu tramvají a ….. jo a manželka jde na návštěvu k sousedce. Radši jsem se neptal ke které,  no uznejte, ono by to pak nebylo to správné překvapení.