Protivný tón předcházející hlášení o zpoždění vlaku se kvílivě rozlehl po zaplněném maloměstském nástupišti. Pár lidí se zašklebilo jako člověk, který si při ranním čistění zubů objevil čerstvý zubní kaz. Ostatní pobyvatelé perónu se buď lehce zakabonili, nebo jim naskočil výraz nimroda, který se na čekané nedočkal vyhlédnutého srnce. Procítěný hlas z amplionu školometským tónem oznámil, že vlak S3 ve směru Brno bude mít zpoždění asi dvacet minut, přičemž poslední větu „ Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku“ neznámý moderátor zaječel tak, že s sebou leknutím trhla i stařičká drezína postávající na vedlejší koleji. Několik lidí otráveně pohlédlo na hodinky, jako by zadoufali, že vteřinovka přidá na klusu, zbytek se jakoby na povel stáhl do sebe, každý do svých myšlenek a podzimních kabátů.
„Zlatá Indie, zlatá Indie“ Překvapeně jsem zamrkal, a lehce zmateně jsem jukl přes rameno, odkud ten neočekávaný povzdech přiletěl. Kousek ode mě stála paní již poněkud v letech, která se však svým zjevem mezi ostatními cestujícími vyjímala asi jak chrt Saluki na výstavě pinčů. Ne že by měla tak vznosnou postavu, ale žádná další cestující v elegantním barevném sárí se na peróně již nevyskytovala. Několik kovových náramků bangles a vlasy barvené henou doplňovalo na místní poměry dost exotický zjev neznámé dámy. Tím však veškerá podoba s dcerami Indie končila, paní zcela po česku nervózně přešlapovala z nohy na nohu, a netrpělivě pokukovala na hodinky na levém zápěstí. „Zlatá Indie“!
Známá protivná melodie se opět zařízla do cestujících na peróně jak nůž do kostky másla. Na pár vteřin jsem zadoufal, že hlášení o zpoždění se bude tentokrát týkat vlaku jedoucího v opačném směru, ale marná ducha snaha. Hlas stejně protivný jako ten před patnácti minutami oznámil, že vlak S3, integrované linky ve směru Brno bude o dalších deset minut opožděn. Několik cestujících zcela nedisciplinovaně přešlo přes koleje na blízkou autobusovou zastávku, další vytáhli mobily, aby při vysvětlování zpoždění svému zaměstnavateli předali operátorům nemalý bakšiš ze svého kreditu. Atmosféra začala houstnout, na prvním nástupišti postávající výpravčí nenápadně zacouval do své kanceláře.
„Zlatá Indie, zlatá Indie“. Česká Indka tentokrát svůj povzdech směřovala ke špinavé eternitové střeše, jako by zaklínala všechny indické bohy, kteří měli zrovna na české obloze udělené vízum. „Zlatá Indie“!
Hlavou mi proběhly obrazy známé nejen z cestopisů. Natřískané vlaky oblepené lidmi jak kokosový kmen zapadlý do mraveniště, děsivé obrazy vykolejených souprav se stovkami mrtvých, lokomotivy z dob, kdy můj dávno zesnulý dědeček byl snad ještě kluk. Proč proboha „zlatá Indie“? A proč zrovna tady?
„Madam“, oslovuji dámu bezděčně poněkud staromódním slovem. U někoho jiného by toto oslovení mělo pejorativní nádech, u této dámy mi však přišlo zcela na místě.
„Madam, jezdíte často do Indie“?
Dáma na mne pohlédla, jako kdybych se jí ptal, zda po těchto kolejích jezdí i japonský Šinkanzen.
„Samozřejmě, že ano“, odvětila se slabým nádechem pýchy. „Syn tam projektuje elektrárny, vždy jsem jeden rok v Indii, druhý rok zde“.
„A to jsou v Indii tak dochvilné vlaky, že pořád říkáte zlatá Indie, zlatá Indie“?
Pohlédla na mně a v očích ji zajiskřilo.
No ono to totiž záleží na zúhlování pohledu. Tady mají všichni z půlhodinového zpoždění nervy na dranc, ale v Indii, když vlak z Bombaje do Dillí nejede ani třetí den, tak je to každému tak nějak už úplně fuk“.
V dáli zahoukal přijíždějící zpožděný vlak do Brna. Dav postávajících lidí se na nástupišti s úlevou zavlnil, mobily zmizely v kapsách kabátů. Ono na zúhlování pohledu asi dost záleží. Zlatá Indie? Spíš zlaté Česko! Nejen to půlhodinové zpoždění mi přišlo najednou úplně fuk.
