Reakce na článek Jana Bartoně - Halík tvrdí: „Problém je ve voličích“, ve kterém se autor snaží prokázat Halíkův omyl.
„Problém není v politicích, ale ve voličích, kteří jsou ochotni nechat se zmanipulovat populisty“, řekl Tomáš Halík na Václavském náměstí. Janu Bartoňovi se tato téze nelíbí, a pokouší se ukázat, že se Halík mýlí.
Jak by byl svět jednoduchý, kdyby opravdu byl problém na straně politiků! Stačilo by vyměnit toho kterého demagoga, a hle, vše by bylo jako zázrakem vyřešené. Vždyť je mnohem snazší nahradit jednotlivého politika, než vyměnit určitou voličskou skupinu, či rovnou celý národ.
Situace však tak prostá není. Přiznejme si, my voliči, že je pro nás mnohem příjemnější nadávat na politiky, než si připustit, že tím, kdo vskutku rozdává karty, jsme my sami. V demokratické společnosti je svrchovaným pánem volič. Ten rozhoduje, komu svěří do rukou správu věcí veřejných. Pravdou je, že ve svobodné zemi jsou zvolení zástupci lidu skutečně obrazem, zrcadlem svých voličů. Čili výměna politika nic neřeší, neboť daná skupina si na jeho místo instaluje kohosi jiného, který bude stejně tak hezky a nahlas propagovat její předsudky a negativní postoje. Skoro bych šel ještě dál než Tomáš Halík, a řekl bych, že namísto zmanipulovaného voliče by bylo vhodnější mluvit o manipulujícím voliči. Pokud by neexistovala poptávka, nebyl by ani manipulátor. Ten jen naplňuje očekávání těch, kteří se rozhodli jej vynést na světla ramp.
Každý zkušený demagog říká jen to, co chtějí jeho voliči slyšet. Ale samozřejmě se přitom tváří tak, že právě objevil Ameriku.
Adolf Hitler byl jistě skvělý řečník a ještě skvělejší demagog. Jak by bylo pro občany Německa příjemné nechat si namluvit, že za vzedmutí národního socialismu či vzplanutí válečných hrůz může jen úzká skupina „těch nahoře“. Nikoliv, nebýt dlouhodobé negativní energie podporující rozsévání strachu a zášti, táhnoucí se od mnichovských hospod, přes volby v roce 1933 až po válečná léta, by Hitler zůstal jen obskurní figurkou na šachovnici zapomnění.
Víte, jakkoli neexistuje kolektivní vina v právním smyslu slova, a realizovat ji není jen protiprávní, ale dokonce nelidské, je něco jako kolektivní vina ve smyslu spirituálním. Těžko se to popisuje, ale v podstatě jde o něco, co vychází z hlubšího propojení lidí na určité skupinové úrovni, třeba národní. Zeptejte se dnešních Němců, co si myslí o 2. sv. válce, a nejeden vám odpoví, že ačkoli tu dobu vlastně nezažil, přesto cítí určitou bolest a pokání v duši. Jako by si nesli určitý díl viny za hříchy svých předků.
Tento článek není o obhajobě tyranů, demagogů, manipulátorů. Je o nás, kteří tyto jedince povoláme k moci. Energie množství je vždy tím, co určuje chod dějin.
Z úst populistického politika vychází jen slova, která do nich zasel jeho svrchovaný pán – jeho veličenstvo volič.
