Socialistická Evropa

Často slýcháme nářek nad tím, jak je ta Evropa posledních let socialistická, levičácká, ba dokonce podporující tzv. neomarxismus. Je to opravdu tak zlé?

Říkává se, že stokrát opakovaná lež získává punc pravdy. Pro tvrzení o socialistické Evropě to platí bezezbytku. Toto klišé bylo ústy tolika veřejných činitelů akcentováno s takovou horlivostí, že vskutku vytvořilo u mnoha lidí iluzi nezodpovědných byrokratických funkcionářů libujících si ve svévolném přerozdělování peněz daňových poplatníků.

Jaká je skutečnost? V Evropě dominují strany pravého středu, strany konzervativní, postavené na křesťanských základech. Sociálně demokratické strany dlouhodobě oslabují. Tedy opak je pravdou. Evropa je stále ještě konzervativní, křesťansko-demokratická. Odkud se tedy bere ona životaschopnost mýtu o socialistické Evropě?

Důvodem tohoto jevu je fakt, že evropské konzervativní strany převzaly agendu sociálního státu. Sociálně-solidární aspekt politiky, v minulých dobách tak typický pro strany sociálně demokratické, je již po mnoho let akcentován stranami křesťanskodemokratickými, a tato skutečnost vedla, podle mého mínění, k posílení či alespoň udržení stavu zmíněných stran. A souběžně s tím k oslabení pozic socialistického proudu. Ono to svým způsobem dává smysl – konzervativní, zejména tedy křesťanské myšlení je postaveno na hodnotách soucitu a solidarity. Soucitu se všemi potřebnými, který často překonává běžnou sociálně-demokratickou linii solidarity se zaměstnanci proti zaměstnavatelům.

Tohle ale nebyla jediná změna, jež se v evropské politice odehrála v minulých desetiletích. Evropská pravice zároveň v posledních letech výrazně zezelenala. Dříve do značné míry platil známý vtip o tom, že zelení jsou jako meloun – zelení na povrchu, ale rudí uvnitř. Dnes už to tak úplně neplatí. A i tento posun dává smysl – konzervativní myšlení je kromě soucitu ukotveno v osobní zodpovědnosti. A zodpovědnost vůči krajině či přírodě vůbec patří k těm nejzásadnějším charakteristikám konzervativního postoje.

Současná Evropská unie stojí na třech pilířích. Aspekt ekonomický, sociální a ekologický. Pokud se má na trojnožce dobře sedět, je nutné, aby všechny její nohy byly stejně dlouhé. A tohle je přesně to, o co se současná Evropa s větším či menším úspěchem pokouší: Dávat všem těmto třem aspektům stejnou váhu. Nepreferovat jedno na úkor druhého. Ale je to velice složitý úkol, neboť mnoho ekonomů tenduje ke zdůrazňování významu hospodářského rozmachu s určitou bagatelizací ekologické problematiky. Naopak zelené strany mohou přicházet s restriktivními opatřeními bez dostatečného ocenění potřeby průmyslu či obchodu. Další pak své veřejné působení spojily s hlasitým voláním po zvyšování mezd nebo důchodů, aniž se nějak výrazně trápí nad tím, zda daná země si ono navýšení může dovolit či nikoliv. Nedivme se všem těmto skupinám, je to takříkajíc jejich byznys, snažit se prosazovat své zájmy na úkor druhých.

Důležité je, aby bylo dost rozumných a odpovědných politiků, kteří mají za úkol tyto tendence a zájmy vyvažovat, a jednat tak, aby na trojnožce se jménem Evropa se dalo slušně sedět nejen nyní, ale i za padesát let.