Prastará legenda o Luciferově pádu

Fascinující příběh o pádu mocného syna božího do hmoty je starý jako lidstvo samo. Smaragd třpytící se na jeho čele byl vnímán jako svatý grál, z něhož byl vybroušen pohár Poslední večeře Páně.  

Legenda:        

        Kdysi dávno v hlubinách časů byla Boží Vůle vedena Touhou spatřit sebe sama, vystoupit ze sebe a nahlédnout svůj obraz jakoby v zrcadle. Vydechla proto ohnivou sílu RA, jejíž expanzivní charakter jí předurčoval být beranidlem otevírajícím brány právě vznikajících světů. Avšak síla bytí RA je čistá, pulsující, pronikající. Nezná teplo ani radost ani tvar. Na cestách odhalení Jediného ji proto provázela mateřská síla MA, jejíž umění záleží ve znalosti tajemství kruhu. Ona na světelném paprsku RA vytvářela záhyby, kroužky, a tak se rodil tvar, který je počátkem bytostí a později též věcí viditelného světa.

         Prvními bytostnými kruhy, které stvořil Bůh dechem svého Slova, byli Synové Boží, hebrejsky Bnej Elohim. Tito archandělé se měli stát stavebními mistry mocného díla zrození, které bylo až dosud jen v mysli Velkého Architekta. Pán určil hudební téma, a každý z mocných synů byl jedním z hráčů nebeského orchestru, jehož hudba vytvářela vlákna rodících se světů. Ačkoli všichni hráli variace na dané téma, přesto každý z nich přispíval též vlastním přičiněním, neboť obohacoval právě vznikající melodii – skutečnost svým osobitým hlasem a nástrojem, jenž mu byl svěřen.

         Výsadní postavení v rámci tohoto vesmírného orchestru měla bytost jménem Lucifer. Pod jeho dirigentskou taktovkou zněla hudba proměňující věčné bytí v Řád a Šperk – v Kosmos. Jednou však vstoupila do jeho srdce temná myšlenka vlastní výjimečnosti. Nespokojil se již s postavením prvního mezi prvními, chtěl víc, jeho ambicí bylo stát se tvůrcem hudby samotné. Pozvolna začal upravovat rytmus a melodii dané Tvůrcem skladby tak, aby ladila s jeho pojetím světa, a do té doby harmonické znění nebeského tělesa se začalo vytrácet v nesouladu, neb nejeden z hráčů se nechal strhnout k následování pokynů svévolného bratra na dirigentském můstku.

         Otec nebeský bedlivě pozoroval počínání svého syna, jemuž svěřil světlo zrození. Nebyl překvapen, dobře věděl, že dar svobodné vůle je dvojsečný, že bude pro všechny bytosti vesmíru zdrojem napětí a všeho sváru. Na druhou stranu nepochyboval o tom, že jen díky tomuto daru je možná veškerá dynamika a vývoj zpátky směrem k jednotě. Povolal tedy k sobě archanděla Michaela, tohoto knížete vojska nebeského, a uložil mu potrestat pýchu, jíž podlehl silný Lucifer. Michael se utkal se svým sokem a po gigantické bitvě srazil mohutného protivníka i s jeho zástupy do temných oblastí hmoty. Vlastně tento svět povstal až s tímto pádem, vždyť světlo zrození měl Lucifer na svém čele, a jak padal dolů, smaragdová záře linoucí se z jeho čela dala vzniknout nižším rovinám bytí, do nichž se pohroužil, a jejichž vládcem se měl stát.

         Při svém pádu do lůna hmoty však přišel o svůj nejcennější poklad. Nádherný smaragd opustil jeho čelo, a později z něj andělé vybrousili kalich, z něhož pil Kristus a jeho učedníci během poslední večeře, a do něhož zachytil Josef z Aritmathie pod křížem několik kapek svaté Kristovy krve.

         Na počátku časů seslal Bůh Světlonoše, by se skrze něho – skrze jeho pýchu – zrodil dolní svět – ono místo přechodného domova pro padlého člověka. V rozhodující chvíli lidského putování pak sesílá nebeský Otec svého Syna, aby naopak ukázal člověku cestu, jak se z tohoto světa uvolnit a vrátit se domů. V obou případech hraje hlavní roli svatý grál.

         Podle tradice byl Lucifer významným synem Božím. Zničila jej pýcha a sobectví, následoval trest v podobě pádu do hmoty. Pýcha a sobectví však vykvétají jen tam, kde je vědomí sebe sama, kde je vědomí oddělenosti od celku bytí. Sebevědomí je nerozlučně spjato se svobodnou vůlí. Jen díky svobodné vůli nacházejí veškeré mravní kategorie své opodstatnění a smysluplnost. Bez svobodné vůle by svět byl jen strnulou, ochrnutou koulí bez vnitřního zápasu a pnutí. Skutečnost by byla zcela netečná, a tedy zbytečná.

         Podlehl-li Lucifer pýše pak musíme předpokládat, že byl v určitém smyslu svoboden. Jak ale lze myslet svobodnou vůli u bytosti vyzářené z Otce a projevené jen díky Vůli Otce? Opravdu lze myslet absolutní propast mezi Otcem a bytostí jím stvořenou? Skutečně se mohl Světlonoš vzepřít tomu, kdo mu dal tvar i bytí, tomu, jehož nástrojem byl, a s nímž byl nerozlučně spjat? Anebo jinak – pokud se vzepřel, skutečně tím mohl narušit Boží plány týkající se stvoření? Byl to snad on, kdo byl nadán mocí rozhodovat o tom, jakými stezkami se budou brát toky rodících se světů?

         Spíše se zdá, že Světlonoš – stejně jako všechny ostatní bytosti – hrál jen svůj kosmogonický part v kontextu velikého dramatu stvoření. Ano, on se postavil proti svému Stvořiteli, netuše přitom, že tím jen naplňuje vůli Jediného.

        Vše nasvědčuje tomu, že tato vysoká bytost byla Otcem vyvolena k nepředstavitelnému prokletí – být po celý tento cyklus stvoření tím, kdo stráví své dny na druhé straně – v temnotách hmoty a v temnotách nevědění. Satan znamená hebrejsky protivník, tedy ten, kdo je na druhé straně.   

       Jednomu z pramenů proudu Božího Slova/Logu bylo dáno dojít až na samou mez skutečnosti, až na samotný horizont bytí: pohroužit se do propastné tmy tělesnosti, do míst, kde vzpomínka na vyšší světy je jen prchavým snem. Někdo však musel být tím, kdo přinese světlo zrození až sem dolů, i tato kosmická role si žádala své naplnění. Tato primární bytostná mise však byla temnější než bezhvězdná noc, nikdo, ani mohutný Světlonoš nemohl unést tíhu takového prokletí.

         Snad proto Bůh vložil do jeho chmurného světa záblesk naděje – ono spojení s Kristem, a skrze Krista s člověkem. Z jeho smaragdu se zrodil kalich poslední večeře. Z tohoto kalichu pijeme my lidé, kráčíme-li cestou návratu domů. Zvláštním určením osudu tak došlo k tomu, že jediným paprskem naděje v hluboce bolestném poslání onoho Prvorozeného smrti /starozákonní titul Satana/ je ten, kdo padl s ním. Člověk. Ten může pozvednout spolu se sebou i jeho, tím, že mu odolá, že se dokáže od něho odvrátit, že se přimkne ke Kristu.

          Pro porozumění tomuto paradoxu nebe a pekla je třeba uvážit výchozí situaci člověka. V tyglíku lidské duše se snoubí světlo s temnotou, moudrost s nevědomostí, je tu láska i strach, Prvorozený života i Prvorozený smrti, Kristus i Lucifer. Pozvedá-li nyní žák duchovní cesty své bytí nad propasti hmoty a nevědění, kráčí spolu s ním z pekelných ohňů směrem k nebi též část temného pána, a to právě jen proto, že i on má účast na lidském bytí.

         Lidská duše uskutečňující svou vlastní spásu rozšiřuje tuto spásu na veškeré stvoření, destruktivní bytosti nevyjímaje. Dílčí vítězství jediného člověka se stává vítězstvím skutečnosti jako takové. Touto cestou se do boží náruče vrací padlé bytosti – andělé i lidé. Mystická pouť je výsostně altruistická, prozářením jediného mikrosvěta prosvětlí se okruh všeho bytí, neboť Kosmos je Jednotou.