Nebude to trvat příliš dlouho a představitelé západních demokracií pochopí, jak brutálně je Vladimír Putin ponížil, když nechal vyhřeznout jejich strach.
Dnes ráno řekl Vladimír Zelenský to, co všichni cítíme. Jeho země zůstala osamocena v boji s agresorem, západní mocnosti se na vše dívají z uctivého povzdálí.
Demokratický svět sleduje kolaps nevinné země jako film v biografu, v pohodlí svého blahobytu.
Již před invazí prohlásil americký prezident hrdinně, že NATO bude bojovat o každý centimetr svého území. Takové věty vůbec neměly zaznít. Přeloženo do reálného významu to znamená: Bojíme se vás, byť jsme mnohem silnější, pokud přepadnete Ukrajinu, nic nepodnikneme. A přesně takto to Vladimír Putin četl, svým způsobem to byla výzva, aby své plány uskutečnil. Dodalo mu to odvahu.
Náš strach je na jednu stranu pochopitelný. Putin nepokrytě hrozil jaderným úderem těm, kteří by se mu postavili na odpor. Nikdo nechce válku. To, že ale taková rétorika je výrazem jeho vlastní kolosální nejistoty a obav, už si obvykle neuvědomíme.
Všichni vědí, že ustupovat se zlu se nevyplácí. Tisíckrát byla tato věta opakována, až se z ní stala takřka prázdná fráze. Ale ona to není fráze, je to pravda, nesčetněkrát potvrzena historií. Západní vůdci to dobře vědí, avšak pouze hlavou, nikoli srdcem. Když dojde na lámání chleba, udělají tutéž fatální chybu znovu. Strach bývá mocnější než rozum.
Budeme se dál dívat na boj statečného ukrajinského lidu? Nepošleme ani zbraně, po kterých volá jejich prezident?
K čemu jsou Ukrajincům v tuto hodinu pravdy všechny naše proklamace o jednotě a neochvějné podpoře? Čím více jsou než uvadajícím listím na stromu, jenž se chystá k zimnímu spánku?
Tisíc let se budeme vypořádávat se skvrnou na duši za tento hřích klanění se vlastnímu strachu.
A velká válka tím odvrácena není, naopak.
Ukrajina prožívá v těchto hodinách svou dějinnou výzvu bolesti i vnitřní sounáležitosti.
Nechť ji Bůh opatruje.
