Politické strany versus občanská společnost

Již mnoho let lze ze strany některých politiků pozorovat snahu protlačit do obecného podvědomí následující předsudek -  k zásadním politickým či společenským otázkám se má vyjadřovat pouze demokraticky zvolený politik.

Zaujala mě reakce Mikuláše Mináře na výzvu, aby vstoupil do politiky: "Prosím, vás, pokud chce někdo v naší zemi něco říci a něco změnit, tak má na to právo jenom, když je politik? Copak nemá řadový občan, nebo občanské iniciativy, právo snažit se prosazovat nějaký pohled, aniž by byly politickou stranou?" *

Ten mladý člověk upozornil na důležitou věc. Demokracii vytváří nejen politické strany a zvolení politici, nýbrž i ostatní segmenty společnosti – jednotlivci, či různé formy nepolitických sdružení. Za normálních okolností by nebylo třeba tuto banální pravdu nějak zvlášť vyzdvihovat. Ne tak u nás. Dlouhodobě vnímám potřebu určitých politiků vytlačit z veřejného prostoru občanské hlasy, jež neprošly sítem demokratických voleb. Mistrem světa v této činnosti byl a je Václav Klaus starší. Jeho zúžená mysl ho v tomto kontextu dovedla až k absurdním výrokům, že "Havel nechtěl politickou demokracii standardního typu a nenáviděl politické strany." *

Václav Havel byl bytostně demokratický politik. Byl si ovšem dobře vědom slabin demokratického uspořádání, a jako občan i politik měl pochopitelnou potřebu na tato úskalí demokratického procesu upozorňovat. Jednou z největších slabin demokracie jsou kromě určité nedisciplinovanosti a rozhádanosti (pouze totalitní systém si umí zajistit pořádek) právě politické strany. Ne snad že by místo nich existovala nějaká alternativa. Politické strany jsou páteří demokratické společnosti. Jde o něco jiného. Politická strana z povahy věci straní  určité myšlence, postoji, vidění světa. Je levicová či pravicová, liberální či konzervativní. Kdyby taková nebyla, nebyla by čitelná pro voliče.

Politická strana je svou podstatou jednostranná. Zdůrazňuje určitý aspekt veřejného života, a vzhledem k tomu, že druhá strana tlačí na pilu v obráceném gardu, obě se navzájem posouvají do stále krajnějších poloh. Pro voliče je ovšem tato situace příznivá v tom smyslu, že vidí jasný rozdíl a může se tak lépe orientovat ve svých preferencích. Čím jasnější jsou stranické figury, tím přehlednější je politická šachovnice.

V čem tedy spočívá ona problematičnost politických stran? Právě v oné jednostrannosti. V nemožnosti zaujmout vyvážené, rozumné stanovisko. Pravda, některé strany z toho dělají trošku guláš, když samy sebe charakterizují jako liberálně-konzervativní. Ovšem i tyto strany se obvykle hlásí k tzv. pravicovosti, čili zaujmou jednu stranu barikády, jak se na politickou partaj sluší a patří.

Moudrý člověk je v rovnováze ve svých úsudcích, on ví, že každý extrém je škodlivý. Liberální i konzervativní složky jsou u něj v rovnováze. Naproti tomu politická strana nikdy nemůže být moudrá ve smyslu rovnováhy ve svých postojích. Tím by popřela základní smysl stranickosti. A to platí samozřejmě i o tzv. středových stranách. I ty jsou nuceny zaujímat zřetelné dualistické postoje, protože v soutěži demokratických politických stran to ani jinak možné není. Volič není zvědav na nějaké filosofování o rovnováze, on se potřebuje dobře a snadno orientovat.

Základní, zcela fatální omyl většiny politiků (alespoň se domnívám, že jde o většinu, pokud bych se mýlil, pak je to jenom dobře) spočívá v přesvědčení, že oni jsou na té pravé straně (ať už za tu pravou považují tu pravicovou či levicovou). Prostě žijí v iluzi, že ta jejich strana je nějakým a priori způsobem lepší, hodnotnější, že lépe reflektuje společenské dění. Jinými slovy, nejeden politik, a potažmo i volič, je přesvědčen, že už na základě samotného faktu identifikace se s tzv. pravicovými nebo levicovými myšlenkami, udělal tu správnou volbu. Dětinská naivita. Ale i toto přesvědčení patří ke koloritu politické soutěže.

Václav Havel tohle všechno věděl lépe než já. A proto na tyto skutečnosti poukazoval. Ne proto, že by choval nedůvěru v systém parlamentní demokracie. On si byl dobře vědom nepostradatelnosti politických stran v rámci demokratické soutěže. Tímto svým postojem chtěl jen rozšířit voličovo politické periferní vidění, aby se nenechal tak snadno opít na rohlíku a nesedal na lep každému průměrnému manipulátorovi. Tvrdit o Václavu Havlovi, že nenáviděl politické strany, může jen někdo, kdo považuje Havla za hlupáka, jenž nemá o demokratickém procesu ani šajn.

Václav Havel ale není hlupák. Naopak. Čím zralejší bude tato společnost, tím více si bude vážit jeho odkazu. Tím více bude vděčná Pánu Bohu, že jí v rozhodující moment moderních dějin poskytl tak hlubokou a celistvou osobnost.

P.S.

V poslední době jsme svědky, že ve snaze eliminovat výše uvedenou slabinu demokratického procesu (onu jednostrannost politických stran) vznikají tzv. hnutí, jež se honosí právě nepřítomností jakéhokoli ideového ukotvení. To jim umožňuje sbírat voliče vlevo vpravo, podbízet se všem. Nevýhodou takového hnutí je ovšem fakt, že se stává projektem jediného člověka, jenž se vahou své osobnosti snaží nahradit standardní ideové modely. Takové hnutí pak stojí a padá s postavou svého vůdce. Kult osobnosti zde hraje rozhodující roli.

K tomu lze říci jediné – zaplaťpánbůh za klasické politické strany.

* https://zpravy.aktualne.cz/domaci/minar-chvilky/r~b6117f58070911eaac60ac1f6b220ee8/

* https://echo24.cz/a/isQkL/klaus-havel-byl-reformni-komunista-nenavidel-politicke-strany