O nesmrtelnosti lidské duše (část 2.)

Platón v dialogu Faidón říká, že duše je cosi božského a byla ještě dříve, než jsme se narodili jako lidé (Pl. Phaedo 95c).

Platón v této větě naráží na důležitou věc, o které si dnes řekneme pár slov. Odborně se jí říká preexistence duše, a podle této nauky člověk nevzniká s narozením, nýbrž byl již dříve, a do tělesnosti vstupuje, aby se postupně vyvíjel směrem k dokonalosti. Tato evoluce vědomí zahrnuje všechny myslitelné zkoušky a lekce, které nás posouvají (v lepším případě) kupředu. Jakkoli lidský život působí jako svým způsobem náhodný souhrn nepřeberného množství zážitků a zkušeností, za tím vším je skryt jeden společný jmenovatel. Ten společný kořen všeho našeho jednání se jmenuje láska. To je pravý a vlastně jediný důvod, proč jsme se vtělili jako lidé na tuto planetu. Skutečným důvodem proč jsme tady a teď je potřeba naučit se lásce. A tento úkol je svým způsobem titánský, protože nestačí se naučit mít rád všechny ty, kteří jsou nám milí a sympatičtí, ale i ty ostatní. Proto na zvládnutí tohoto poslání potřebujeme tolik času. Pokud se zamyslíte nad těmi nejtěžšími zkouškami, které vám život přichystal, zjistíte, že všechny do jedné byly o lásce. Všechny přišly proto, aby vám pomohly otevřít srdce.

Preexistence duše bezprostředně souvisí s tzv. převtělováním (reinkarnací). Na první pohled by se zdálo, že křesťanství nemá s touto naukou co do činění. Není tomu tak. V prvních stoletích po příchodu Krista byla běžnou součástí tehdejšího náboženského a filosofického kvasu. Nejvýznamnější křesťanský myslitel přednikajské doby (1. ekumenický koncil se konal v maloasijské Nikaji v roce 325) byl Origenés z Alexandrie (185 – 253). Ve svém hlavním díle De principiis (řecky Peri archón, česky O počátcích, základech všech věcí) rozebírá mnoho spirituálních témat včetně preexistence duše.

Ještě okolo roku 400 je uznávaným myslitelem křesťanského světa, jeho Principy přeložil Rufinus a sv. Jeroným (autor Vulgaty, latinského překladu Bible, jeho překlad Origenových Principů se ovšem nedochoval).

Vše se mělo změnit až s působením východořímského císaře Justiniána (482 – 565). V roce 543 vyslovil nad Origenem 9 klateb, z nichž první zní takto:

Říká-li někdo nebo má-li za to, že duše lidí existovaly před zrozením.....ten budiž v klatbě.

Origenův osud pak zpečetila 5. svatá synoda v Konstantinopoli. Na tento koncil se sjelo 165 biskupů a výsledkem je mimo jiné 15 výroků proti Origenovi, z nichž nejpodstatnější je hned ten první:

Hájí-li někdo vybájenou preexistenci duší a jejich fantastické obnovování z toho vyplývající – ten budiž v klatbě.

No dobře. Svatí otcové si odhlasovali, že žádná preexistence duše není. A tento postoj platí dodnes. Byť z toho nemám radost, nyní je třeba říci několik kritických poznámek.

Prohlásil-li koncil, že preexistence duše je báchorka, pak nepřímo tvrdí, že lidská duše se rodí spolu s tělesností. To je ovšem v příkrém rozporu s tím, co učí Ježíš. V Evangeliu sv. Jana (3/6) říká: Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Syn Boží mluví jasnou řečí – z tělesného se rodí vždy opět tělesné, nikdy netělesné.

Upřímně řečeno, mně se na tom nelíbí především jedna věc - představme si bytí lidské duše lineárně, jako přímku. Na té přímce jsou body A a B, přičemž bod A je narození a bod B úmrtí. Řešení, se kterým přišla synoda, je vskutku podivné, hybridní. Před bodem A nic není, čili vědomí povstává spolu s tělem, ovšem na druhé straně nechala dveře otevřené, čili duše neumírá se smrtí těla, žije dál, vpravo za bodem B přímka pokračuje. Prostě z té přímky života udělali polopřímku s počátkem v bodě A. Proto toto řešení nazývám hybridním. Mnohem poctivější by bylo osekat to na obou stranách, prohlásit že vědomí povstává s narozením a končí v okamžiku smrti. Toto řešení nastolili materialisté, z přímky učinili úsečku z bodu A do bodu B. Konec, hotovo. Takto to vnímá i soudobá věda, a je třeba uznat, že takové pojetí je alespoň konsekventní, důsledné. Prostě to ořezali na obou stranách.

Těžko se lze ubránit pocitu, že dané řešení (před narozením duše nebyla, po smrti však žije dál) bylo účelovým a pragmatickým krokem, jenž měl zajistit dostatečnou kontrolu nad vědomím prostých věřících.

To všechno je historie stará 1,5 tisíce let. Co mě na tom mrzí nejvíc, je skutečnost, že za celou tu dobu neměla Katolická církev sílu a odvahu, aby tuto zcela zásadní theologickou a filosofickou otázku otevřela a vnesla do ní nové světlo. Místo toho, aby každá další generace přicházela s novými podněty a vhledy, a tím prohlubovala naše chápání světa, vše zůstává strnulé a zatuhlé. Možná se bojí, že pokud podkope své základy, pak se zřítí celá stavba. Ano, to je možné. Ale nikde není psáno, že na stejném místě nevyroste nový chrám, omlazený a zdravější než ten předchozí. Neboť tady se nebavíme o duši, pouze o tělu. Ať se to někomu líbí nebo ne, svatá Obecná církev ve smyslu instituce je pouze tělem. A tělo vskutku není věčné. Její duší je Syn Boží. A ten věčný je.

Zdroje: Waltraud Grosse – Reinkarnace v křesťanství

            Wikipedia

            Biblí svatá, Praha 1947