O nesmrtelnosti lidské duše (část 1.)

Platón v dialogu Faidón říká, že duše je cosi božského a byla ještě dříve, než jsme se narodili jako lidé (Pl. Phaedo 95c).

Nauka o nesmrtelnosti lidské duše je stará jako lidstvo samo. Platón není zdaleka prvním, kdo ji hlásá. V dialogu Faidros jde ještě dále, a prohlašuje, že každá duše je nesmrtelná. Čili nikoli jen lidská, ale také třeba duše sedmikrásky nebo motýla. Mnozí vědí, že duše se starořecky řekne psyché. Psyché však neznamená jen duše, ale také motýl. Vztah mezí duší a motýlem je ve starořeckém prostředí mimořádně intimní, tajemný, mythopoietický, to jest takový, který na základě slovní podobnosti poukazuje na vnitřní souvislosti obou jevů.

Motýl je obrazem lidské duše. Motýlí křídla jsou krásná, ale tak křehká. Taková je i duše člověka. Nádherná ve své barevnosti, ve své původní čistotě, až příliš křehká a zranitelná, nežijeme-li v souladu s vlastní přirozeností. Motýl létá z květu na květ a saje nektar. To je symbolem postupného rozvíjení vědomí. Květy představují různá tělesná prostředí, do kterých se vnitřní já člověka rodí, a sání nektaru je hezká symbolika pro nasávání zkušeností v konkrétním životě. Člověk se vyvíjí pomalu a postupně, v každém životě se naučí něco potřebného a důležitého, něco, s čím se až dosud nevyrovnal. Celý tento úchvatný pohyb evoluce lidského vědomí není ničím jiným než tím, co staří nazývali spásou. Ano, cesta vlastního pozvolného uzdravování je cestou uzdravování duše.

Uzdravování je potřebné každému z nás. Kdyby nám nebylo uzdravování třeba, nebyli bychom na této planetě. Toto nádherné místo ve vesmíru, Gaia, naše matka, je naprosto ideální školní třídou, ve které máme možnost se mnohému naučit. Jistě, je učebnou života, v níž je také bolest, utrpení, ba i nelidskost. Tyto věci však nevytváří příroda ani Bůh, tyto věci vytváříme my lidé.

Jaký má tedy vůbec smysl přicházet do takto nedokonalého prostředí? Jakkoli je to zvláštní, právě pro svou nedokonalost je pobývání na Zemi tím nejdokonalejším prostředím pro vnitřní obrodu. Jen skrze více či méně bolestné lekce můžeme vnitřně růst, a krok za krokem se rozpomínat na vlastní krásu, ukrytou hluboko v nás. Ovšem tyto životní zkoušky a lekce si opět vytváříme jen my sami, nikoli jakýsi vnější osud, či druzí lidé. Každý je architektem vlastního údělu. Jedná se o skryté skutečnosti, takže po velmi dlouhou dobu si jich nejsme vědomi.

I dnes jsou mnozí lidé přesvědčeni, že na tom, jak žijí, zas až tolik nezáleží, protože smrt učiní stejně konec všemu. I tohle přesvědčení, byť zrozené z nevědomosti, není žádnou tragédií. Nicméně člověk nesoucí v sobě tento postoj bude poněkud překvapen, až projde branou tzv. smrti a zjistí, že se toho až tolik nezměnilo. Může být dezorientován a může mu nějaký čas trvat, než si vše srovná v hlavě. Ale na druhou stranu – kdo z nás není v područí nějakého předsudku?

A na závěr to hlavní. Tady dole v náruči Země není jen svár a napětí. Je zde také mnoho krásy, lásky a dobra. A i těchto věcí autorem je mystérium se jménem člověk.

Stojí za to se sem vracet, stojí za to prožívat radost i bolest na cestě uzdravování. Nejlepší na tom je, že komu se podaří uzdravit částečku pozemské bolesti, kterou vědomě přijal do svého těla a do své duše, uleví tím od bolesti celé této krásné planetě.

V další části si řekneme, jak otázku nesmrtelnosti duše řešilo a řeší křesťanství.