Současná vláda okradla důchodce, zvýšila ceny, peníze posílá na Ukrajinu, nikoli našim lidem, je zcela asociální.
Tato a podobná slova slýcháme z úst české opozice prakticky denně. Jak je možné, že výkřiky tohoto typu nejen zabírají na nemalou část voličstva, ale v určitém smyslu takřka formují hlavní proud protivládního uvažování?
Andrej Babiš se zamiloval do myšlenky okrádání důchodců. Není snad jediný politický výplod jeho tápající mysli, který by byl prost této chmurné ideje. Národu je třeba znovu a znovu připomínat, jak asociální tato Fialova vláda je.
Co ovšem naopak připomínat netřeba, je skutečnost, že každý politik nerad činí nepopulární opatření. Proč? Inu, příliš dobrého mu to nepřinese. Lidé ho budou nenávidět, ztratí politické body, může jít do kopru celá jeho politická kariéra. Dobro nepopulárního, přesněji řečeno nepopulistického opatření se projeví až někdy v budoucnu, v době, kdy může být u moci někdo úplně jiný. Přesto se najdou lidé, kteří volí tuto cestu. Jedná se o lidi, kteří milují svou zemi a skutečně jim záleží na jejím zdravém vývoji. Je to svým způsobem oběť pro obecné blaho.
Zeptejte se takového Emila Háchy, zda byl nadšený z funkce protektorátního presidenta, nebo zda přijal tuto životní výzvu kvůli svému lidu. Jistě věděl, že budoucnost ho zatratí, přesto konal tak, jak mu kázalo svědomí. Nebo takového Karla Schwarzenberga, když se v televizní debatě pravdivě vyjádřil k citlivému tématu české duše, k poválečnému vyhnání německého obyvatelstva. Myslíte, že v tu chvíli neviděl, že ztrácí presidentské křeslo? A přesto řekl to, co bylo třeba říci. Pravdu si cenil výše než úřad hlavy státu. Ale můžete se optat i Miroslava Kalouska, zda váhal, když měl v době ekonomické krize zachránit český rozpočet při vědomí krachu jeho politické kariéry. Nezaváhal, a proto mohli z konsolidace veřejných rozpočtů těžit jiní. Z Kalouska byl na mnoho let vyvrhel.
To všechno Andrej Babiš ví, tak hloupý není. Přesto bude vládě spílat za činy, jež umožňují udržitelný vývoj českých financí. Dělá to z chamtivosti po moci. Na tom by nebylo nic zvláštního, touha po moci je základním motivačním pilířem každého politika. Skutečný státník se však pozná tak, že dokáže této své touze nastavit jasné hranice. Celé to nadávání je vlastně maska. Pokrytecké politické působení, jehož cílem je prosadit sebe sama i za cenu obecného ohrožení základních demokratických principů.
Učiní-li nějaká vláda skutečně bolestné opatření typu snížení valorizace důchodů, je to pro populistického politika dar z nebes. A to hned ve dvojím smyslu. Jednak ztrácí politický soupeř své voliče, a navíc, dostane-li se po něm k moci, může těžit z plodů tohoto nepopulárního opatření. Mne si ruce, jak je zodpovědný soupeř naivní a vlastně hloupý, ale navenek se tváří jako zarputilý bojovník za práva občanů. Je to pokrytecká maska.
Jiný příklad čiré demagogie. Ukrajině pomáháme příliš, peníze našim lidem, ne Ukrajině. Jaká je skutečnost? Ukrajině jsme dali asi 5 miliard, asi za 50 mld jsme poslali vojenské vybavení na komerční bázi. Nejsem odborník, ale i při nízké marži 10 % se jeví celá naše pomoc tak trochu nedostatečná. A to Ukrajina doslova bojuje za nás, za osud celé Evropy. Agresora nikdy nezastavily prázdné fráze volající po míru. V lidském životě jsou chvíle, kdy je nutno chopit se zbraně, aby se mohlo žít v míru a svobodě. Volání po míru v situaci, kdy útočník srovnává se zemí města vaší vlasti je opět ukázka chorobného pokrytectví. Znovu se projevuje maska zakrývající neschopnost pohlédnout reálnému stavu věcí do očí.
A u nás? Za humny nám zuří nejhorší konflikt v poválečných dějinách, planeta země trpí pod lidskou nenasytností, za chvíli už nebude možné ve střední Evropě pěstovat ani jablka, neboť vykvetou v březnu místo v květnu, a nebudou mít možnost přežít dubnové mrazy. A v této situaci dostane 10 % hlasů člověk, který přijde s myšlenkou boje proti zákazu spalovacích motorů. Co je to za boj? Spalovací motory mají být zakázané od roku 2035. Pak budou ještě nejméně 20 let jezdit ojetá auta. Jinými slovy, každý, kdo miluje spalovací vozy, může s nimi jezdit ještě dalších 30 let. Kdo ale ví, co bude za 30 let?
Co je to za boj ve srovnání s tím, co zažívají dnes a denně obyvatelé Ukrajiny. My si vlastně vůbec neuvědomujeme, co je důležité a co nikoli. A vzhledem k neschopnosti stanovit si priority, volíme tak, jak volíme. Jediné relevantní kritérium je rčení bližší košile než kabát. Potíž je v tom, že dlouhodobě je podobný postoj neudržitelný.
