Etická komise UEFA vyřkla nikoli neočekávaný verdikt – hráč SK Slavie Praha se provinil proti duchu fair play a za svůj rasistický projev bude potrestán zákazem startu v 10 soutěžních utkáních UEFA.
Jak by měl v této situaci postupovat sám hráč?
Od první chvíle bylo patrné, že výpověď Ondřeje Kúdely stojí na vratkých základech. Stačilo si vyslechnout oba aktéry, zvážit kontext, ve kterém se celá situace odehrála, a člověk nabyl silného dojmu, že pravděpodobnost toho, že hráč Kúdela mluví pravdu, není příliš vysoká. K tomu bylo ovšem zapotřebí oprostit se od emocí rodících se z příslušnosti k určitému kolektivu, v tomto případě ke klubu, národu a rase. Ty pocity jsou přirozené, nicméně mají zásadní sílu ovlivnit a zakalit naše kritické myšlení. Nebylo jednoduché uchovat si v těchto emocionálně vypjatých dnech zdravý rozum.
Podobný trest jsem očekával. Skutečně nešlo jen o tvrzení proti tvrzení. Jakkoli ještě neznáme zdůvodnění ze strany komise, je v celku předvídatelné, že musejí mít argumenty a důkazy pro tento poměrně přísný verdikt. Těžko tím důkazem může být něco jiného, než že někdo slyšel Kúdelova slova a uvedl je do protokolu. Zapálenou mysl ovšem nepřesvědčí nic, v tomto případě bude lákavé věřit tomu, že svědek je nevěrohodný, zřejmě spoluhráč a nejspíš taky černé pleti.
Měl bych pro Ondřeje Kúdelu pochopení, kdyby svou frustraci z nebývale brutální hry soupeře ventiloval přímo, a v amoku křičel na Kamaru třeba i tu rasistickou nadávku. Fotbalisté jsou vystaveni enormnímu tlaku a opravdu nejsme stroje. Emoce planou. Nicméně, forma, kterou Ondřej zvolil, byla nízká, podlá. V klidu došel za soupeřem a ranil ho na nejcitlivějším místě, s rukou před ústy, aby jej kamery nemohly usvědčit. Dopředu se připravoval na to, že bude lhát.
To následující lhaní je v mnohém horší než samotná urážka. Umožňuje vyšlehnutí mnoha negativních emocí, a je příčinou toho, že lidé stavějí mezi sebe barikády. Najednou nesnášíme Skoty, kteří nám byli do té doby vcelku sympatičtí. Všechny konflikty začínají podobným způsobem. Vždy hraje hlavní roli manipulace a lež.
Vím, že fotbalista na place nemůže dohlédnout veškeré důsledky svého počínání. To po něm ani nemůžeme chtít. Ale nyní by se měl Ondřej Kúdela vážně zamyslet. Má dvě možnosti, buď dá na radu svých právníků, a pojede dál v nastaveném módu lživé obrany, a podá odvolání proti rozhodnutí komise. V takovém případě jej bude po celý život svírat nepříjemný pocit hlasu svědomí, bez ohledu na výsledek odvolání. Druhou možností je přijmout verdikt, a tím se vnitřně očistit.
Je nutno říct, omlouvám se, lhal jsem. Poučit se z této mimořádně těžké zkoušky. Ne, v tom smyslu, že by už v životě nedělal žádné blbosti, to vůbec, bude je dělat dál, jako my všichni. Ale bude si pamatovat, že když už něco provede, pak to přijme jako chlap a dokáže říct „omlouvám se“.
Pokud by to Ondřej Kúdela dokázal, pak by z té nejhorší zkušenosti svého života udělal věc, která jej nakopne vpřed, jako nic jiného. Naučil by se vážit sebe sama. A pravdy.
