Někteří lidé zejména v silně katolicky orientovaných zemích mají tendenci vnímat současné problémy spojené s virovou pandemií jako jakýsi trest shůry za naše „hříchy“.
My lidé jsme nádoby omylné, často plné předsudků a z nich se rodících emocí. Jedním z těchto předsudků je přesvědčení, že jakási vyšší moc nás trestá za naše sobectví či nezodpovědnost. Myslím, že Bůh nikoho netrestá ani neodsuzuje. Představa nelítostného trestajícího boha je starozákonní, anachronická, přežitá. Za vším, co se nám přihází jakožto jednotlivcům, skupinám, nebo i lidstvu jako celku, je zapotřebí hledat působení člověka, nikoho jiného.
Dobrá, nicméně zároveň platí, že nic se neděje bez příčiny. I tento virus má svůj důvod, a nemyslím tím pouze onu dohledatelnou příčinu v tělesném světě. Jakkoli to zní podivně, vše, co se odehrává ve vnějším světě, má svou příčinu v netělesných oblastech, třeba v lidské mysli. I tenhle bacil. On není trestající rukou boží, ovšem bezpochyby je napomenutím a varovným prstem matky Země. Je varováním obyvatelům této planety, aby se konečně zamysleli nad svým počínáním vůči přírodě, i vůči sobě navzájem. Jedná se o zvýšený hlas, jenž občas použije každá maminka, protože děti prostě zlobí.
Odnepaměti zasvěcení lidé vědí, že planeta Země není pouhým kusem kamene bloudícím prostorem a časem. Je živou vnímavou bytostí, s níž jsme spojeni mnohem hlouběji než pouze v tom smyslu, že nám propůjčuje naši tělesnost. Jakkoli zde není vhodné místo pro nějaké duchovní úvahy, jednu věc vám prozradím. Planeta Země je živou buňkou! Již staří Egypťané vyprávěli ve svých kosmogoniích, že vesmír se zrodil z vejce. Tuto nauku přenesl do Evropy Orfeus a později ji znovuoživili středověcí alchymisté. Vše povstává z prvotního vejce. Ovšem vejce je prostě buňka. A je-li buňka na začátku, pak je logické, že ji nalezneme i na konci. Kosmos má holografickou povahu, čili opakuje své primární principy na všech úrovních bytí.
Pokud jde o buňku matky Země, pak má jako každé jiné vejce čtyři rozměry. Zemský živel – skořápku - reprezentuje minerální říše, vzdušný prvek říše rostlinná, emocionální vodní bílek vytváří svět zvířat, a konečně lidská racionální pospolitost symbolizuje ohnivý žloutek.
Každá živá buňka disponuje pudem sebezáchovy. Ani Země není v tomto smyslu výjimkou. I ona cítí bolest, tělesnou i psychickou. Jako každá máma miluje všechny své děti, nicméně když ratolesti zlobí, její trpělivost nemůže být nekonečná. Naštěstí ze všech jejích dětí zlobí pouze lidé. Ale v poslední době ji trápí hodně. A mohou jí ublížit. Zatím jen zvedá varovný prst, ovšem pokud s tím děcka nepřestanou, bude jim muset dát, ač nerada, na zadek.
Vidíte, chtěl jsem psát o tom viru, a najednou píšu o naší společné matce. Tato nejkrásnější ze všech žen, božská Gaia, si zaslouží naši lásku a úctu. Tento vesmírný klenot je něčím, co překračuje meze našeho chápání.
Je velikou výsadou lidstva, že může obývat tak nádherné místo v kosmu. Možná, že to co souží Zemi nejvíce, nejsou čadící komíny elektráren ani příliš uhlíku v ovzduší, nýbrž nedostatek vděčnosti, lásky a úcty ze strany těch, jež nosí na svých bedrech.
Mít možnost žít a rozvíjet se na této zemi je zcela mimořádný dar. Země je veliké mystérium, jež nahlédnout stěží dokážeme. Ovšem skutečnost, že jí vděčíme za vše, pochopit lze.
A na základě tohoto vhledu je možné změnit i náš postoj lhostejnosti na vztah lásky a vděčnosti.
