V posledních letech jsme v západním světě svědky zvláštního fenoménu. Lidé přestávají ve volbách volit nejlepší kandidáty, namísto toho dávají svůj hlas těm, s nimiž se maximálně identifikují.
Ne že by to dříve bylo úplně jinak. Určitá míra identifikace s politikem byla samozřejmě součástí lidského podvědomí odnepaměti. Nicméně přeci jen v nás voličích bylo něco z onoho starého platónského imperativu – vládnout mají ti nejmoudřejší! Schválně říkám, že v nás bylo něco z Platóna, nikoli, že by reálná situace tomu zcela odpovídala. Ale přeci jen, úředník či třeba traktorista šel k volbám s tím, že jakkoli jsou jeho znalosti a schopnosti pro společnost nepostradatelné, přeci jen řídit zemi vyžaduje jinou kvalifikaci. A snažil se volit, alespoň do určité míry, člověka, který podle něj splňoval odborné a mravní předpoklady potřebné pro správu věcí veřejných. Byl to určitý postoj vnitřní pokory.
Dnes je situace zcela jiná. Pokora zmizela. Každý je přesvědčen, že by politickou práci zvládl lépe nežli ostatní, a nemůže-li sám zasednout do poslaneckých lavic, nevadí, zvolí si někoho, jehož myšlení je stejně průměrné, zúžené, ba destruující pro demokracii, jako jeho vlastní. Volič přestává volit nejvhodnější kandidáty, namísto toho volí sám sebe. Jeho důvěru si zaslouží pouze ten reprezentant, který by mu z oka vypadl. Čím více je daný kandidát podoben svému voliči, tím lépe! Pozoruhodná forma kvalifikace a erudice.
Ruku v ruce s touto revolucí průměrnosti jde přesvědčení o nepotřebnosti a zbytečnosti intelektuálních a mravních elit. Elity jsou tím, kdo odhaluje šeď průměru jako šeď průměru, a v tomto smyslu jsou hrozbou pro populistického politika a jeho případné znovuzvolení. Proto je třeba dlouhodobě a systematicky pracovat na tom, aby v obecném povědomí zavládla naprostá skepse vůči jakýmkoli elitám společnosti, elity je nutno dehonestovat, bagatelizovat jejich význam, vždy za doprovodu pohrdavého gesta hovořit o takzvaných elitách či pseudoelitách. Je to pouze nová forma starého bolševického tažení proti rozumu a vzdělanosti.
Důležité je také vymezování se proti posledním pilířům demokracie, svobodným novinářům a nezávislé justici. To jsou bašty, které se sveřepě odmítají nechat opít na rohlíku a se zatvrzelostí malého dítěte budou hlásat dávno překonané smyšlenky o tom, že pravda je mocnější než lež. Půjde-li to takto dále, dříve nebo později padne veřejnoprávní TV, a to jen v důsledku toho, že odmítá kolaboraci s mocnými, kteří nejsou dostatečně lidsky zralí na zastávání vysokých státních úřadů. Takto odchází demokracie. Nikoli jakýmsi zásahem zvenčí, nýbrž vlastním onemocněním, jehož je identifikační volba jedním ze stěžejních symptomů.
Je to divný svět, divné věci... V zemi, která nezná prezidentský systém, zavedli podbízející se politikové přímou prezidentskou volbu. Volič je náš pán a vládce, že, tak proč mu nevyjít vstříc, když si něco žádá? Díky této absurdní volbě hlavy státu jsme měli již dvakrát možnost natvrdo zažít, co to znamená výběr na základě ztotožnění. Který kandidát lépe splňuje požadavky kladené na hlavu státu? Bude důstojným reprezentantem této země? Jde o skutečnou mravní autoritu? Takové otázky si identifikační volba neklade. Jediné a zásadní kritérium zní – do jaké míry je daný kandidát mně podobný? Mohu se s ním zcela ztotožnit v myšlení, postojích, životosprávě a dalších věcech? Je stejně jako já prosáklý chlastem, kouřem, bůčkem a nestoudností? Mluví vulgárně? Lže, když se mu to hodí? Cože – takový kandidát vskutku kandiduje? Tak to je skvělé! Pak je to věru pravý muž lidu, ten se nebude nikdy na nás vyvyšovat, je jedním z nás! Jeho volbou vzkazuji té namyšlené a pokrytecké elitářské chásce, že její dny jsou sečteny, neboť dělný lid je schopen ze svého středu generovat kvalitní kandidáty, kteří se mu odmění tím, že se rozhodně měnit nebudou, a naše předsudky budou opakovat se zanícením do posledního dechu.
Že se pomalu hroutí demokracie? Možná. Volič identifikační volby však vítězí, účel světí prostředky. A ten úžasný pocit vítězství a zadostiučinění. Ten je nenahraditelný.
Vždyť jsem přece zvolil sám sebe. A to stojí za trochu pokřivení demokratického prostoru.
