Všude dobře, v Čechách nejlíp

PROTIKLADY BLOGUJOU: Pesimista: „No, a na co vlastně máme být my, Češi, hrdí?“ Optimistka: „Však ono když se chce, vždycky se něco najde.“

Foto: www.umelecke.fotogalerie.cz

Pepa:

Jasně, že v Čechách je nejlíp. Ale jenom proto, že tam jsou lidi, se kterýma je mi nejlíp. A taky se tam bez problémů s každým domluvím. Teda s většinou z nich. Jenom kdyby se u nás tak nekradlo. Než se pořádně ohlídneš, oberou tě všichni – kdejakej přičmoudlej pobuda, frajírek v kvádru za sto litrů, společník ve tvé vlastní firmě a dokonce i stát. Ten ovšem nejvíc.

Je to asi taková naše národní nátura. Kdysi platilo známé „Co Čech, to muzikant.“ Dovedete si představit tohle úsloví v tomhle duchu aktualizovat? (Jsme v Čechách, takže žádný facelift ani upgrade!). I když, Dánové na tom s tím svým úslovím taky nejsou zrovna nejlíp... (A tím nemyslím zrovna to, že „chlastá jako Dán“.)

Můj nejstarší brácha tvrdí, že v Čechách se neukradnou akorát dvě věci – žhavý železo a řídký hovno. Pak se vždycky zamyslí a dodá – u toho železa bych si ale stejně nebyl tak jistej.

No, a na co vlastně máme být my, Češi, hrdí? Na české pivo – v anglickém vlastnictví? Na česká auta – made in Germany? Na zlatý český ručičky – ve službách globálního výrobce nejrůznějších komponentů? Než ty naše ručičky zadavatele omrzí a vybere si radši ručičky jiné, ke kterým patří i šikmá očička?

Připadá mi ta naše česká kotlina tak nějak připozatuchlá, jak by asi řekl pan Werich. Takže lepší je na to nemyslet. I vlastenectví se musí čas od času pomoct. Zkrátka doma je doma a tam je nejlíp.

Ještě že pánbíček vynalezl sny. Člověk si pak v noci může všechno, co se mu nelíbí, pěkně poupravit. A na co normálně „nedosáhne“, pěkně v klídku přivlastnit. Ale já osobně mám stejně nejradši sny erotický. Takže Maru, kdyby ses náhodou probudila ráno celá rozlámaná, tak se tomu nediv...

Maruška:

Milý Jozífku, vzhledem k tvému věku se vůbec nedivím, že jsem se rozlámaná neprobudila. Naopak jsem se vyspala moc dobře a zdál se mi krásný sen. O zemi, kde zítra sice neznamená včera, ale kde stále má smysl vzhlížet k nějakému zítra a přitom se tu dá opřít o nějaké včera. Zdál se mi sen o zemi, kde žije vzdělaný národ, který chodí víc do divadla než do hospody, který ví, že peníze nejsou všechno, který miluje umění a není mu jedno, v jakém žije životním prostředí. Ne, není to náhoda, že tenhle můj sen připomíná slavný proslov Martina Luthera Kinga (ačkoliv on to viděl oproti mně ještě dost černě), protože tenhle můj sen je optimistickou vírou v to, že všechno, co je mezi námi shnilé, můžeme změnit. A začít bychom měli právě u té hrdosti.

Že nemáme být na co hrdí? Však ono když se chce, vždycky se něco najde, co třeba na humor, kulturu, na spoustu našich vědců, kteří jsou uznáváni víc ve světě než u nás. Možná ale být hrdí neumíme. Nebo nechceme. Těžko se ovšem budeme mít dobře, dokud v sobě tu hrdost nevzkřísíme. Budeme dál vzhlížet ke kontům vyvolené stovky Američanů a opíjet svůj žal pivem, budeme dál závidět a poukazovat na to, že jinde se mají líp. Ale kde vlastně bereme tu jistotu, že se tak opravdu mají? Čím se to vlastně měří? Penězi? Počtem přátel? Delším životem? Pocitem spokojenosti? Národní hrdostí?

Myslím, že ke svým snům bychom neměli utíkat jako do místa, kam se schováme, když nám není dobře. Naše sny by nám měly být motorem, který nás popožene dál. Zádrhel je pouze v tom vysněném cíli. Dokud si budeme vysnívat tučná konta, nebudeme mít ani důvod, proč bychom na sebe měli být hrdí.