Sex ve městě s Klárou Mandausovou

Nečekejte však nějaký pikantní příspěvek do fotoblogu, jedná se o knihu „Slunečnice“, kterou  Klára Mandausová, nejlepší bloggerka roku 2010, nedávno vydala a o níž šéf Hospodářských novin Petr Šimůnek uvedl: "Je to takový Sex ve městě po česku. Chytřejší. Opravdovější." Jako příznivci blogu Kláry Mandausové a zároveň autoři-konkurenti jsme byli samozřejmě zvědaví, jestli bude tahle kniha tak příjemným čtením, jakým rozhodně je zmiňovaný blog. 

 Protiklady blogujou:

Ženská: Není příliš času se pitvat v citech, protože se pořád něco děje.

Chlap: Garantuju vám, že až to skončí, řeknete si – skvělé čtení, bože.

Renata (očividně ženská):

Ačkoliv by Slunečnice Kláry Mandausové svým rozsahem mohla být nazvána románem, stylem spíš připomíná dlouhý fejeton. Hlavní hrdinka Kristina je, stejně jako sama autorka, novinářka. Je vtipná, pracovitá a vdaná. Svět kolem i sama sebe vidí se zdravou dávkou kritiky a hlavně vnitřního humoru, který je servírován v osobitých parafrázích.

Taky jsem se rozcházela. Buď jsem dělala, že jsem se přestěhovala na Jupiter, nebo řekla, že to nekončí. Že je jen přestávka.

Typické jsou krátké věty a rychlé střídání scén, což je nejen moderní způsob pojetí, ale ještě to umocňuje dojem neustálého shonu, ve kterém se Kristina nachází. Není příliš času se pitvat v citech, protože se pořád něco děje. Do hlavy hrdinky více nahlédneme až těsně před závěrem knihy. Podobně jako pocity je svým způsobem jakoby „zanedbáván“ děj, který tak nějak běží vedle Kristiny a čtenář ho registruje jaksi mimoděk. To ale nevadí, protože si můžeme ledacos domyslet, jsme k tomu navedeni nepřímo. Základním stavebním kamenem knihy zkrátka není ani tak příběh, jako spíš originální a současný humor. A tak přestože je hrdinkou žena, která řeší (nejen) manželské trable, nejedná se o typickou knihu pro ženy. Věřím, že stejně pobaví i muže.

Stela umí krásně chodit pěšky. Když jde na patnácticentimetrových podpatcích, mají na ortopedii narváno. Chlapama se zablokovanou krční páteří.

Milan (očividně chlap):

Občas jsem se do příběhu hlavní hrdinky Kristiny natolik ponořil, až jsem párkrát skoro zapochyboval, jestli mě pánbůh skutečně narouboval do správného těla. A pak, většinou krátce nad ránem, s očima opuchlýma jak nohy čerstvě vysvobozené v Prčicích z pohorek, jsem ještě dlouze musel přemýšlet o tom, co že je vlastně pravdivého na teorii Marsu a Venuše.

Ač chlap, pod spoustu životních přehmatů, kotrmelců a mnoha dalších nechtěných figur  titulní románové postavy bych se totiž z fleku mohl podepsat taky. Jenomže trochu jinak – bez slz, bez navenek zjevných projevů emocí, zato s pravidelným poťukáváním základního stavebního kamene mého vlastního budoucího infarktu. Chlapi přece nebrečí, ne?

Kdo zná blogové příspěvky Kláry Mandausouvé, ví, o čem je řeč. Tedy, přesněji řečeno, spíš jen tuší, protože Slunečnice, na kterou jsem se už dlouho těšil, v mnohém předčila i má očekávání.

Svižně, vtipně a velmi upřímně napsaná zpověď autorky (Kláro, mě nikdo nemusí v předmluvě přesvědčovat, že Vy sama opravdu nejste Kristina – já tvrdím, že to prostě musíte být Vy!) podle mého soudu většinu čtenářek naplní blaženým pocitem, že tohle všechno, s čím si samy kolikrát nevědí rady, je úplně normální. Že v tom, jak se říká, nelítají samy. Báječná útěcha, myslím. No a pro nás ostatní, kteří nezřídka pozorují ten pravý ženský svět jakoby za vysokou, neprostupnou zdí, nainstalovala Klára ve své knize pohodlná, doširoka otevřená vrátka. Průchod, kterým se bez potíží, a dokonce se zájmem a plni zvědavosti, můžeme podívat i do míst, odkud k našim mužským smyslům většinou dorazí pouze pro nás nepochopitelná koncovka čehosi, co začalo tak nevinně... Jak říká hlavní hrdinka příběhu: Na jednom konci světa mávl motýl křídlem a na druhým je z toho uragán.

Přál bych nám všem, kterým se při zájmu o druhé pohlaví neprobudí v břiše pelikán (řečeno slovy Kristiny), ale o kus níž úplně jiný pták, abychom mohli co nejčastěji být se svými partnerkami ve chvíli, kdy ten pomyslný motýl teprve roztahuje křídla... Protože jinak (opět slovy Kristiny):

Jsem zpocená, rozcuchaná, ulítaná a na sex mám chuť asi jako na chilli papričku. Do prvního kousnutí se mi moc nechce.

Jenže neumím říkat, nemám chuť. Protože Pavel je pak smutný. A já nechci, aby byl.

…

Koukám přes mohutné rameno do stropu. Do háje, co myslel tím, že stejný boty měla jeho babička?

Až to skončí, napíšu o právech žen na kvalitní sex. Taková blbost, bože.

Co říct na závěr? Začtěte se do „Slunečnice“ Kláry Mandausové a garantuju vám, že až tohle skončí, řeknete si – skvělé čtení, bože.