Sázka o vlastní život

Tak jsem prohrál vsazených 16 korun. Nevytáhli, prevíti, ani jedno z těch šesti čísel, která jsem vám minule doporučoval. Co dodat? Třeba se někomu z vás podařilo tenhle prodělek zkorigovat alespoň nějakou jinou výhrou. Stejně, jako je to v životě každého z nás. Tu první sázku o náš vlastní život totiž za nás všechny provedli naši rodiče. Aniž se nás na cokoliv předem zeptali. Můžeme jenom doufat, že šlo o tah uvážený, v mém případě – koncem padesátých let minulého století – dokonce možná o čin plánovaný. Když jsem se v podolské porodnici dral na svět, kolem zuřila, tuším, druhá pětiletka... Ovšem ve spoustě případů mohlo jít i o pouhou náhodu, nedopatření a ojediněle dokonce o nehodu („Slyšela jste to, paní Černá, tomu Novákovi odvedle už zase ujely nohy!“).

Zdroj fotografie: Internet

Od té chvíle, co nás na porodním sále pokřtili chlórovanou namísto svěcenou vodou, nasedli jsme na houpačku vyhrávání a prohrávání. Vystoupit není kdy, ani kde. Leda až na konci...

Drncáme tedy trpělivě, držíme se, co nám síly stačí a občas, když jsme momentálně nahoře, si dost naivně myslíme, že tenhle blažený pocit nám zůstane až do aleluja. Prdlajs...

Všechno je ale naštěstí relativní.

Vidí-li dnes obyvatel domku napůl strženého povodní v Chrastavě (pokud mu jde proud a  pokud mu zůstala televize a pokud mu zbylo aspoň trochu síly si ji před večerním „omdlením“ zapnout) Pražáky bědující ve frontě před pojišťovnou u svých nablýskaných, kroupami poďobaných plechových miláčků, nejspíš ho nemůže napadnout nic jiného, než „abyste se náhodou nepos**ali...“

Všechno je totiž relativní.

Mám jednoho kamaráda. Znám ho velmi, velmi dlouho a stejně tak dobře. I on si v poslední době myslí, že v životě více prohrál než vyhrál. Před časem se rozvedl, žije momentálně sám. Tak sám, že se svou samotu dobrovolně rozhodl ještě více prohloubit dlouhodobým pracovním pobytem v cizině. Dobrovolně?

Prý se mu stýská, ale bývalé manželce se s tím svěřit nehodlá. Co kdyby se mu vysmála...

Mně se svěřuje poměrně ochotně, ale tím jeho odvaha končí.

A můj názor?

Všechno je opravdu relativní.

Pepo, neblázni! Skoro třicet let manželství (tvou ženu jsem ti vždycky tak trochu záviděl), dvě zdravé, slušné a už samostatné děti (které ti dodnes závidím), spousta práce odvedené na stavbě domu i ve tvé soukromé firmě (kterou jsem ti radši ani nikdy nezáviděl)... Copak tohle je málo? I tenhle drobný výčet z toho, co jsi zatím ve svém životě dokázal, už přece stojí za to, ne?

A moje rada?

Zavolej jí, napiš jí mail, sejdi se s ní. Buď hráč, Pepo, a vsaď si znovu.

I kdyby to mělo být třeba zase o život...