Pochybuju, tak teda asi jsem

Celý život je nám něco nuceno, každý den, pořád dokola... Ale my se nedáme! Nebo… vy ano?    

Autorka: Renata Šindelářová

PROTIKLADY BLOGUJOU: Tvůrce myšlenky: „Necítím potřebu jít s proudem.“ Odpůrce myšlenky: „Ale všeho s mírou.“

Pepa:

Když uvážím, čím vším denně bombardují průměrného občana některé televizní stanice, rádia nebo tisk, nejsem s největší pravděpodobností úplně normální. Protože drogy – děkuju, nemám zájem. Cigarety, alkohol – občas, sem tam někdy. Kérka, piercing, squat, graffiti… výrazy, které ke svému dosavadnímu životu nepotřebuju. Aspoň zatím.

Samozřejmě mám na různé věci kolem sebe vlastní názor, ovšem většinou ne nijak vyhraněný. Prostě pochybuju. O všem. A vždycky. Necítím potřebu jít s proudem, ani se někde organizovat. Nebo jak se dříve trefně říkalo angažovat se. Angažuj se už konečně! Není tě vidět! (Určitě zase nějaký film v televizi – aha, soudruh Šperk, Báječná léta pod psa.) Pod tím, samosebou, vždycky stálo nenapsáno – a máme tě! Jsi konečně náš! V jednotě je síla…

Nic takového, vadí mi sice, jako asi každému, spousta věcí, ale nemusím kvůli tomu nutně dlažební kostkou vytloukat výlohy. Jednou mi takovej mrňavej ušmudlanej cikán v metru šlohnul ze zadní kapsy dvoustovku. Jak já byl vytočenej, když mizel s mýma posledníma prachama v davu na eskalátoru.

Přesto mě ani nenapadne vyholit si hlavu a pořvávat po ulicích hesla o rasové čistotě. Blbec navždy zůstane blbcem. Na odstínu nezáleží. Znám spoustu košer bílých, na který se skini zcela jistě vykašlou, a přesto škoděj daleko víc, než ten umouněnej pobuda. A hlavně elegantně, jaksi nóbl...

Zkrátka když se tak kolem sebe rozhlídnu, říkám si, že raději než pochybovat, a tím tedy být, prostě jenom budu, abych mohl pochybovat.

Rozumíte mi?

No – o tom silně pochybuju...

Maruška:

Souhlasím s tím, že bezmezná víra ve sdělovací prostředky vede akorát k tomu, že se představa našeho světa scukla do katastrofických událostí, prošpikovaných osobními tragédiemi a politickým marastem. Mezi to občas vklouzne kritika naší neschopnosti, protože nemáme skvostně bílé ubrusy, hygienicky čisté záchody ani děti, které milují jogurt. Je to o tolik jiné než dřív, o tolik svobodnější, můžeme se přeci sami rozhodnout, jestli z nás bude manager workoholik nebo bezdomovec. Záleží jen na nás! Pochybujete snad?

Bohužel je docela  v pořádku, když pochybuju o tom, co píšou v novinách (protože média jsou nástroj manipulace, tak to bylo nejen za totality, to platilo už kdysi a platí to dodnes). Je i docela v pořádku, když občas pochybuju o sobě (protože když to dělat nebudu, snesu se jen s tím člověkem, kterého potkávám v zrcadle). A dokonce je i v pořádku, když občas pochybuju o druhých (protože někteří se na mě usmívají proto, že u mě v kapse našli palackého).

Ale i všeho toho pochybování by mělo být s mírou. Když budu pochybovat o všem, čemu a komu pak budu věřit? Co mě bude posouvat dál? Když už vím, že jsem, protože pochybuju, musím také doufat, že má nějaký smysl, abych byla. A to bez důvěry v někoho či v něco prostě nejde.