Ano - tvrdil jsem svému kamarádovi Pepovi, že má být trpělivý. Přesto mě neustále bombarduje e-maily, jestli se mi Maruška náhodou neozvala. Ano - tlačil jsem Pepu do toho, aby napsal další dopis (když už na mém blogu zveřejnil pod titulkem "Jsem srab!" ten první). Ne - nebudu se vyjadřovat k tomu, jak to celé dopadne. Ale stejně jsem na to zvědavý... Takže tady je druhý Pepův dopis bývalé manželce Marušce:
Ahoj, Maruško,
jak strašně rád bych se v tom mým minulým dopise seknul ve svým odhadu. Jenže mi to bohužel vyšlo, náhoda nepomohla a Ty jsi můj dopis nečetla. Teda aspoň tak usuzuju podle toho, že v diskuzi pod ním není žádná reakce od Tebe.
Milan mi pořád opakuje, že mám bejt trpělivej. Jemu se to ale říká, když má vždycky všechno, co chtěl. Nebo aspoň tak vypadá. A tlačí mě do toho, abych napsal ještě aspoň jeden dopis. No tak jo, horší už to nebude.
Tak mě napadá, jestli jsi mi tam něco nenapsala třeba pod jiným jménem. To by byl gól! Jako tenkrát jak jsme si psali na chatu a Ty jsi nevěděla, že si vlastně povídáš se svým bejvalým manželem. Jo, teď bys mi to mohla pěkně vrátit. Zasloužil bych si to, uznávám.
Ale nejspíš bychom se měli vykašlat na všechno, co mezi námi drhlo. A radši si připomínat jenom to hezký. A že toho nebylo málo. Kruci, kdybych tak mohl někoho zase podmáznout a vrátit všechno zase zpátky.
Jako bych Tě zase slyšel. Máš pravdu, mělo by to jít i bez úplatků a v týhle oblasti už vůbec. Tam se nedá nic koupit, žádnej známej Ti nemůže přihrát zpátky to, o co ses sám vlastní blbostí připravil.
Ano, vlastní blbostí. Teď už to vím, Maru. Byl jsem na Tebe tenkrát naštvanej, to přiznávám. Kterej chlap by taky jen tak v klidu vyslechnul to Tvý „Už s tebou nechci žít, Pepo!“. Ukaž mi někoho takovýho, s kým by to nezacloumalo stejně jako se mnou. Ale už mi dávno došlo, že k týhle větě jsem Tě dohnal vlastně já sám. Sám, svojí vlastní, soustavnou blbostí. Přehlídl jsem spoustu signálů, který by mi asi teďka už neunikly. Ale můžu já za to, že jsem byl mladej?
Já vím, takhle lehce se z toho nedá vykroutit. A ani nevím, proč se tady takhle odkopávám. Nejspíš proto, že už tuším, že to stejně nikdy číst nebudeš. Je to jako u zpovědi. Nahrnu svý trable do dřevěný budky, která by pro mě za mě mohla bejt i prázdná, a dušička má pokoj. Jenže ani takhle mně to nepomáhá.
Takže, co s tím? Jaká může bejt pravděpodobnost, že najdeš tyhle řádky? Že Tě někdo z Tvýho okolí upozorní, jak si Tvůj bejvalej vylejvá srdce na internetu? Jedna ku miliardě? Nebo ještě hůř?
Sama dobře víš, že jsem bejval někdy tak trochu hráč. Spíš gambler, jak se tomu dneska říká. Ale přísahám, že bych hned vyměnil první ve sportce za to, abych si mohl s Tebou v klidu všechno probrat. A tajně doufat v jackpot, kdybysme společně zjistili, že vlastně ani pořádně nevíme, proč jsme se tenkrát tak narychlo rozešli.
Další dopis už psát nebudu, protože si myslím, že to nemá cenu. Snad po návratu z Itálie najdu dost odvahy na to, abych Ti aspoň zavolal.
Tak se měj!
Pepa
