Jsem srab a nejradši bych teď tohle všechno smazal. Tak o téhle větě vytržené z kontextu Pepova dopisu pro jeho bývalou manželku Marušku bychom mohli diskutovat. Ano - je srab, protože jí ten dopis nedokáže předat osobně. Ne - není srab, protože i když na to jde oklikou a vsadil na náhodu, našel konečně odvahu a rozhodl se. A to si u něho cením, takže jsem mu slíbil, že ten dopis zveřejním na svém blogu. Snad si ho tady "jeho" Maruška najde sama, snad ji někdo z vás na Pepovo vyznání upozorní. Co dodat? Posuďte sami:
Ahoj, Maruško,
vlastně ani nevím, jestli má cenu Tě takhle přímo oslovovat, protože si nemůžu být jistej, že tyhle řádky někdy vůbec budeš číst. Ale člověk má asi zkusit všechno, když mu skutečně o něco jde. A neměl by dát na žádný řeči, třeba jako že nevstoupíš dvakrát do stejný řeky. To všechno jsou totiž vážně jenom kecy. Opravdu důležitý je to, co člověk cítí. A taky jestli si myslí, že je správný, aby něco udělal. Všechno ostatní je jenom zbytečnej šumák.
Sama dobře víš, že jsem nikdy nebyl na nějaký dlouhý proslovy. V tom jsem se teda vážně nezměnil. Akorát v poslední době nějak víc přemýšlím než kdysi. No a teď, když jsem už druhý měsíc na práci tak daleko, až v Itálii, mi všechno víc dochází.
Sakra, já fakt nejsem stavěnej na žádný dlouhý vysvětlování, tak to napíšu na rovinu. Stýská se mi. Moc. Nikoho tu vlastně neznám, přes den si v práci udělám svý a večer se převaluju v posteli a vzpomínám. Utahanej bejvám jak řetízkovej kolotoč po pouti, ale stejně hned neusnu. Zavřu oči a spustí se film. Doják. Pamatuješ? Tak jsem tomu vždycky říkal a přitom se Ti smál, že bulíš u televize kvůli každý kravině. Asi je to taky věkem, ale poslední dobou jsem na tom podobně.
Dostanou mě kolikrát i úplný maličkosti, detaily, na který jsem už dávno zapomněl. Jako třeba když naše Adélka jednou strašně loudila, že chce do pokojíčku nějaký zvířátko. Já jí tenkrát z legrace řekl, že v žádným případě, a když bude dál takhle prudit, zakážu jí mít i v nosu holuby. Tři dny se mnou nemluvila, i když ten fór v jejích letech stejně nechápala. Kolik jí mohlo být, tři, čtyři? Ty bys to určitě věděla přesně, vy ženský na to máte v hlavě nějakej jinej program než my chlapi.
No, ale abych pokračoval. Jsem srab a nejradši bych teď tohle všechno smazal. Znáš mě. Vždycky tvrdím, že náhoda je opravdu blbec. Jenže tyhle řádky nejspíš nikdy číst nebudeš. Při mý smůle. Možná je to škoda, protože třeba se Ti taky občas zasteskne po něčem hezkým, co jsme spolu prožili. No, ale taky je možný, že jsi spokojenější teď, než kdysi se mnou. Pokud bys mi to takhle natvrdo napsala, vůbec nevím, co by to se mnou udělalo. Takže nakonec bude stejně lepší nechat to celý fakt jenom náhodě. A živit dál v sobě tu nepatrnou naději, že pořád máme spolu ještě něco společnýho. Že k sobě tak nějak pořád patříme. A až se příště zase někde uvidíme, že snad nezůstane jen u těch obvyklých řečí, jako že „tak jak?“, „a co máma?“ nebo „já jsem vždycky z toho, jak jsou ti naši pacholci už velký, úplně vodvařenej“.
Víš, někdy mi skoro připadá, jako bych o celým našem společným životě spíš jenom četl v nějakým románu. Tak daleko už je to za námi.
Ale co. Stejně je to celý k ničemu, tyhle mý bláhový představy. Táta vždycky říkal, že ze mě asi jednou bude Hans Christian Andersen. Jo, pohádky, to by mi šlo, horší je to ve skutečným životě.
Od Adély, dcerunky naší nezvedený, jsem se dozvěděl, že když máš chvilku volna, čteš si ráda na tomhle blogu. Tak jsem se dohodl s Milanem. To víš, nějaký registrace, to není nic pro mě. A taky co já bych tam jinýho psal, než tenhle vzkaz pro Tebe. Snad budu mít štěstí a přečteš si ho, a jestli ne, aspoň budu mít dobrý pocit, že jsem to zkusil.
Tak jo, konec snění. Konec představ, vzhůru do reality! Musíš ještě na nákup, Škvore, došlo ti v lednici pivo.
Tak zatím ahoj!
Pepa
