Nevím, jestli je možné brát manželsví jako sport (s výjimkou rčení "Ber to sportovně!"). A jestli ano, tak jaký? Kopaná, kdy po normálním hracím čase nastupuje prodloužení a nebo dokonce penalty a "rychlá smrt"? Zápas, šachy, vybíjená? Nebo snad skok do dálky s jeho třemi pokusy? Nebo od každého kousek? Opravdu, i přes jisté společné znaky si nejsem jistý. Podle mě manželství asi sportem není. To můj kamarád Pepa má jiný názor. Právě se totiž snaží nastoupit ke druhému, opravnému pokusu. Posuďte sami:
Ahoj, Maruško,
vím, že to jsi opravdu Ty, kdo na Renatině blogu reaguje na mé dopisy. Poznám Tvůj styl, za každým přečteným slovem následuje v mém podvědomí Tvůj hlas. Hlas, který je mi tolik milý.
Děkuju Ti za ten dopis. Víš, nemám to tady v Cavalese vůbec lehký. Italsky neumím ani kváknout a s angličtinou i s němčinou jsem na tom zhruba stejně, jako kdysi Napoleon se svou tělesnou výškou. No a natvrdo se tenhle můj handicap projevil právě minulý pátek. Při betonování patek pro sloup lyžařskýho vleku (přímo na Alpe Cermis – tam, co jezdí pravidelně náš Roman) se převrhl takovej kovovej kontejner a spadl mi na nohu. Bolest to byla ukrutná, i když ostatní chlapi ho hned překulili zpátky. Klel jsem samozřejmě česky, ale horší to bylo dole ve městě v nemocnici. Kdybych neměl tu hnátu tak pomuchlanou a nepoznali to sami, fakt bych jim nedokázal vysvětlit, co tam vlastně pohledávám. No, abych to zkrátil – nakonec se z toho vyklubal celý víkend ve špitále. Hned v pátek večer jsem šel na sál, páč se mi tam nějaký kostičky dost divně pokroutily. Aspoň tolik jsem z jejich řeči vyrozuměl. Ještě že ta slečna na lince zdravotního pojištění byla Češka, vybulel jsem se jí do telefonu a ona už s nima všechno vyřídila. Myslel jsem, že mě pošlou co nejdřív pryč, ale v pondělí se mi v tom zase chvíli šťourali. Řeknu Ti, nic moc zážitky. Jenom to jídlo tam maj docela slušný.
No a tak jsem se k počítači v našem penzionu dostal až teď, teprve dneska ráno mě po vizitě pustili ven. A pak to překvapení, když jsem ho zapnul!!! Nemít na hnátě tu sádru, skáču tu po pokoji jak malej kluk. Přitom ještě včera jsem si připadal jak zmlácenej pes. Vážně nemohla Tvoje odpověď přijít v lepší chvíli! Fakt nevím, jestli dokážu přesně vyjádřit, jak moc jsem rád, že se můj dopis dostal až k Tobě a že ses mi ozvala, i když takovým způsobem… Moc jsem si přál, abys to pochopila. Já jsem si opravdu jinak netroufal, víš? A velkou roli v tom hrála i nostalgie. Vzpomínal jsem, jak jsme si kdysi chatovali. Ty jsi tenkrát sice nevěděla, že si píšeš se mnou, ale stejně, oslovení tímhle způsobem mi připadalo jako ideální a nový způsob, něco jako šlápnout do stejný – a přece ne stejný - řeky. Chápeš? Mimochodem, ta Renata – je to ona, co jste spolu kdysi učili balet v umělecký škole? A já tenkrát litoval ty chudáky děti, že musej tancovat, jak vy dvě budete pískat? Ten svět je vážně hrozně malej, viď?
S tím „mladým stářím“ jsi to trefila přesně. Já to mám přesně taky tak - když ráno otevřu oči, cejtím se zralej na domov důchodců. Zato večer, hlavně když jdeme s klukama na pivko, to bych mohl najednou lámat rekordy. No a tak to jde pořád dokola – důchoďák a nebo mistr světa – nic mezi tím.
Stejně je to divný, jak i lidský vztahy mívaj občas hodně společnýho s jinýma, úplně obyčejnýma věcma. Tuhle mě tak napadlo, že naše manželství probíhalo skoro jako túra na dovolený na horách. Vyšli jsme nadšeně společně a stejným směrem, občas sice každý z nás obešel nějaký křoví z jiný strany, ale po chvíli jsme se zase spojili na jedný pěšině. Párkrát jsem se někde zdržel a znovu tě doběhl, ale skoro ke konci, pod vrcholkem, jsme se najednou vydali každý jinudy. Ono těch cest bylo zkrátka nějak mnohem víc než na začátku. Moc bych si přál, abysme se i přes to všechno na tý špičce kopce zase setkali a ohlídli se zpátky do údolí, kterým jsme přišli… Jenže mám strach, že až tam dorazím, Ty už tam nebudeš. Tak se teď radši trochu víc courám, snažím se ten okamžik co nejvíc oddálit a dát Ti čas, abys…
Píšu tady takový kostrbatý věty a přitom bych Ti spíš měl normálně říct, že mi prostě chybíš. A zeptat se Tě, jestli bys na mě na tom kopci přece jen nechtěla počkat. A nebo radši ještě trochu níž, abysme nahoru dorazili zase spolu. Třeba až se pak ohlídneme, některý pasáže tý naší cesty skryje milosrdná mlha.
Těším se na Tvůj další dopis a doufám, že se ho brzy dočkám.
Pepa
