Jde rozesmát Pána Boha?

Ale ano, je to možné. Jak jistě už všichni dávno víte, Pána Boha rozesmějete nejvíc tím, že se mu svěříte se svými plány do budoucna. I mně se to povedlo - původně jsem si založil tenhle blog proto, abych se mohl přes pomyslnou elektronickou vrbu občas vyzpovídat ze svých hříchů. A vidíte – místo toho si tady zatím za mě vyléval srdce můj opuštěný kamarád. Ale Pepa už není srab. Normálně vzal do ruky mobil a své bývalé manželce Marušce zavolal. Happy end? To se uvidí. Prozatím se ti dva domluvili na partnerství blogovém. Tak tady máme jejich první pocity bezprostředně po znovunavázání vzájemného kontaktu:

HledáníFoto: (c) Renata Šindelářová

Pepa:

Snad se nám podaří začít zase znovu. Od začátku. Úplně jinak, protože i my dva jsme jiní. Proč by to nemělo jít? Je to, jako kdybychom se poznali právě až teď, jenom o sobě už trochu víme. Teda spíš toho o sobě víme docela dost, a to je přece výhoda... No nic, já prostě věřím, že se dá kdykoliv začít znovu. Věřím – a šmytec. Ostatně, je to vlastně jako s jakoukoliv vírou obecně - někdo věří, někdo ne. Já třeba věřím v leccos, i když na to na první pohled určitě nevypadám. Vážně. Věřím třeba, že mi jednou Pán Bůh můj zarytý ateismus odpustí. A jestli ne? V Pekle je docela určitě sranda, jak taky jinak, sešla se tam zcela jistě skvělá parta. Představuju si to přibližně takhle: víno (spíš spousta chlastu), zpěv (spíš takový ten hospodský řev), ale hlavně ženy (spíš... to se nedá jen tak lehce popsat, prostě mraky žen – hubených, silnějších, malých, velkých, ale úplně nejvíc těch „tak akorát“). Alkohol příjemně stoupá do hlavy, hlasivky hrozí natržením a najednou – kde se vzal, tu se vzal – blonďatý anděl. Tady v Pekle? Modré oči, oblé boky, ale hlavně – božský kozy. Božský? Čert to vem. A už mě táhne za ruku pěkně do kouta, přímo za kotel. Bože, to přece není jen tak ledajaký kotel! Tepelný čerpadlo!

„To víš,“ zavrní moje nová společnice, „od vstupu do Unie se tady hodně změnilo.“

Začíná se mi tu opravdu líbit. A co teprve ve vedlejší místnosti, kam mě vede – kožená sedačka, plazmová televize, tácek s ďábelskými tousty. Tady v Pekle? No jasně – kde jinde? Pomalu, pomalounku uleháme...

„Tak už pojď,“ láká mě ten anděl mezi svá široce rozevřená stehna a já se tomu nebráním. Strašák Pekla za mé pozemské hříchy má najednou děsně vylámaný zuby. Zhřešit přímo tady je bonus bez trestu. Happy Hours! Výhodná akce – snad ne jen do vyprodání zásob? Pomalu se sunu níž a níž, všechno kolem se ztrácí kdesi v dáli. Se slastně přivřenýma očima s napětím očekávám... Ách!

„Plesk! Plesk!“

Sakra... Vlastně – tady klít můžu, že jo. Co se to děje?

„Plesk, plesk, plesk...“

Prudce skloním hlavu a zírám přímo tam, odkud zvuk přichází.

„Plesk,“ zazní naposledy, už jen ze setrvačnosti. Zbraně ztichnou v němým úžasu. Tedy, zbraně... Jak bych to řekl... Zkrátka – k tý nádherný, blonďatý matičce chybí šroubek. Můj šroubek!!!

A dvě matičky se zmohly akorát tak na to „plesk...“

Pane Bože, tohle je teprve to pravý PEKLO!!!

Maruška:

Nevěřím na nové začátky starých vztahů - nedá se začít znovu, dá se jen napojovat, lepit či odpouštět. Nevěřím dokonce ani v Boha, jakkoliv jsem se svou kamarádkou mnohokrát pobývala v kostele - Boha jsem tam nenašla. Zato ale věřím tomu, že člověk dokáže všechno, o čem je přesvědčen - že je v moci každého splnit si své sny, že v sobě každý máme obrovskou duševní sílu, jejíž existenci podvědomě tušíme, jen ji vždy neumíme správně použít. Tomu věřím.

A kdyby snad přeci Bůh existoval? A s ním i nebe, ten nadpozemský ráj plný štěstí a vonících květin, slunce a radosti, která vámi proroste? Kdybyste se tu mohli setkat se všemi, které jste měli rádi, ale nemohli jste s nimi být, protože odešli do ráje příliš brzy? Pak by se mi tam určitě líbilo. A nechyběl by mi tam ani alkohol, ani hazard, ani drogy, ani chamtivost, ani reklamy, ani politika a dokonce ani ta horší Pepova a také moje část.

Myslím, že ta moje horší část by se tam dole mstila v prsaté blonďaté podobě Pepovi za jeho nevěrné manželství - a pěkně by si to užívala. Myslím, že ten jeho šroubeček by nosila v kabelce jako amulet pro štěstí. I když pro štěstí, spíš jako hračku sebranou paní učitelkou: „Ale nemysli si, Pepo Škvore, vracet se na konci školního roku nic nebude!“

A vlastně bych strašně ráda věřila, že nebe existuje. A nejenom tam kdesi nahoře…